Hustě padající déšť tvoří mohutnou clonu. Je vidět sotva na pár kroků. Lesní terén se už dávno změnil v bahnitou břečku. Římané se nejsou schopni orientovat a germánská kopí je kosí po tisících. „Tohle je ostuda,“ šeptá si Varus. Sahá po meči, aby skoncoval se svým životem.
„Bouřící se kmen táboří pouhé dva dny pochodu na západ. Pomohu vám jejich vzpouru uhasit,“ nabídne v létě roku 9 n. l. svoji pomoc Arminius (16 př. n. l.–21 n. l.), náčelník kmene Cherusků. Publius Quinctilius Varus (46 př. n.
l.–9 n. l.), který má v Římany ovládaných částech Germánie zajistit klid, neváhá a souhlasí.
Táboří teď u Mindenu (v dnešní německé spolkové zemi Vestfálsko) a míří se svými legionáři do zhruba 50 kilometrů vzdáleného zimoviště u Halternu (v dnešní spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko). Část jejich cesty vede přes území hustě zalesněné vrchy, známé jako Teutoburský les.
Netuší, že ho Arminius, který se dosud tvářil jako jeho přítel, zradí. Společně nyní jdou do stále neprostupnějších bahnitých končin. Arminius vojska vede, a aby bylo zdání pomoci dokonalé, bere s sebou i část svých bojovníků.
Chce tak odvrátit jakékoli podezření ze strany Římanů. Když dojdou do nitra lesů, Arminius se svými muži se náhle od Varových legií oddělí. Slíbí ale, že brzy přispěchá s celou svojí armádou.
Vojáci zabloudí
Legionáři jdou dál směrem, který určil Arminius. Komplikovaný terén se jim ale brzy stává osudným. Pro římské vojáky s celou jejich zbrojí není jednoduché prodírat se hustým lesem. Zrádné je zde i počasí.
Každou chvíli se spustí déšť a hlína se rychle změní v bahno, do něhož se muži místy boří až po kolena. Bojové formace, které jsou hlavní strategickou zbraní římských bojovníků, se rychle rozpadají v neorganizované skupinky.
Někteří vojáci v hlubokých lesích dokonce zabloudí. Ani teď ale Varus nepochopí, že mu hrozí nebezpečí. Situaci mu navíc komplikují rodinný příslušníci legionářů a zásobovací vozy.
Místo toho, aby je zanechal v provizorním táboře, vezme je do plánované bitvy s sebou. A teď toho nejspíš lituje, protože ho jenom zdržují. Vojáci musejí kácet stromy a na mnoha místech i stavět mosty, aby se celá formace dostala dál.
Útočí ze všech stran
Ve chvíli, kdy mají legionáři náročného pochodu tak akorát dost, se objeví Arminius. Stojí v čele mohutného vojska Germánů a rychle zaútočí. Římané se ocitají v nevýhodném postavení. Z jedné strany mají zalesněnou horu, z druhé močál.
Kvůli tomu se stávají velice snadným terčem germánských bojovníků. Teprve teď Varovi dochází, jak byl hloupý. Bohužel už je pozdě. Jeho jednotky, roztažené do délky zhruba 20 kilometrů, se ocitají v jednom ohni. Germáni se na ně vrhají jako hejna kobylek.
Římané jsou v podstatě bezbranní. V hustém lese nemohou využít bojové strategie, která se jim tak osvědčila v otevřené krajině.
Doplatí na těžkou výzbroj
Arminius může být spokojený. V jeho prospěch hraje také počasí. Kožené štíty Římanů jsou kvůli dešti ztěžklé vodou. Plácají s sebou v bahně a marně se ve skupinkách pokoušejí utvořit alespoň nějakou menší formaci.
Germáni naopak vyrazili do boje jen nalehko, a tak se v těžkém terénu mnohem lépe pohybují. Netrvá dlouho a tuhý boj se mění v masakr. Římanům dochází, že tohle je konec, jsou neprodyšně obklíčeni. Šance na zvrat v boji v podstatě neexistuje.
Římané doplatili nejenom na lest falešného přítele, ale i na svoji příliš těžkou výzbroj, v níž se mohli v bahnitém terénu pohybovat jenom velice obtížně.
