Najdeme je prakticky všude. Plastové lžičky. V kuchyni, koupelně, autě, nemocnici i v moři. Umělá hmota se stává jedním z největších vynálezů moderní civilizace, ale také její pořádnou ekologickou noční můrou.
Jejich historie přitom začíná v době, kdy ještě nikdo netuší, že jednou bude plastová lžička symbolem české filmové nostalgie a že některé umělohmotné výrobky mají k nesmrtelnosti pořádně daleko.
V 19. století lidstvo hledá materiál, který bude levnější, dostupnější a dokáže napodobit drahé přírodní suroviny. Slonovina je vzácná a její spotřeba představuje problém.
V roce 1862 proto britský vynálezce Alexander Parkes (1813-1890) představuje na světové výstavě v Londýně materiál nazvaný parkesin. Vyrábí ho z celulózy, tedy látky obsažené například ve dřevě.
Dá se zahřívat, tvarovat a po vychladnutí si drží podobu. Je to jeden z prvních velkých kroků k moderním plastům.
Američan John Wesley Hyatt (1837-1920) následně zdokonaluje celuloid, který nachází uplatnění při výrobě kulečníkových koulí, hřebenů, ozdob i fotografických filmů.
Konečně existuje materiál, který nemusí pocházet ze slona, želvy ani jiného zvířete.

Bakelit otevírá dveře plastové revoluci
Skutečná plastová horečka přichází na začátku 20. století. Belgicko-americký chemik Leo Baekeland (1863-1944) v roce 1907 vytváří bakelit, první plně syntetickou plastickou hmotu určenou k širokému průmyslovému využití.
Je pevný, odolává teplu a výborně izoluje elektřinu. Brzy se z něj vyrábějí telefony, vypínače, rádia, rukojeti i nejrůznější domácí předměty. Plast přestává být pouhou náhražkou luxusních materiálů a začíná si budovat vlastní impérium.
Ve 20. století přicházejí další objevy: PVC, polystyren, nylon, polyetylen nebo polypropylen. Po druhé světové válce se výroba plastů prudce rozjíždí. Levný, lehký a snadno tvarovatelný materiál si podmaňuje domácnosti. Najednou je možné vyrobit téměř cokoli, a ještě k tomu ve velkém.

Pelíšky dokazují, že ne každý plast vydrží horkou kávu
Pak přichází kultovní film Pelíšky. Plastová lžička, která se za doprovodného komentáře Jiřího Kodeta o chybě soudruhů z NDR rozpustí v horké kávě, patří k nejslavnějším filmovým scénám. Jenže pozor, filmový trik má docela zajímavé zákulisí!
Rekvizitář Vojtěch Chvátil prozradil, že nejprve zkoušel speciální Woodův kov, slitinu s bodem tání kolem 70 °C. Protože ale efekt na kameru nefungoval dostatečně dobře, vyrobil také gumové varianty, které se ohýbaly přes okraj šálku.
Lžička se nakonec stává dokonce hlavním motivem filmového plakátu. Skutečné plasty přitom nejsou jeden univerzální materiál. Některé vydrží vysoké teploty, jiné změknou nebo se deformují. V tom spočívá jejich výhoda i slabina.
Umějí téměř všechno, ale rozhodně ne všechny totéž. Zázračný materiál tak lidstvu přináší pohodlí, zároveň však problém s odpady, které se v přírodě rozkládají mimořádně pomalu.
