Podáváme si ruce, foukáme na horkou polévku a přejeme si dobrou chuť. Některé zvyky opakujeme tak automaticky, že nás ani nenapadne pátrat po jejich původu.
Jenže za obyčejnými gesty se skrývají příběhy o strachu z neznámého, dávných pověrách, boji o přežití i proměnách společenských pravidel. Někdy je skutečnost mnohem zajímavější než tradované vysvětlení.
Od odzbrojení až po boj se zlými duchy
1. Podání ruky.
Když někomu podáváme pravici, nejspíš nemyslíme na zbraně ukryté v rukávu. Právě tak ale jedno z vysvětlení tohoto gesta vzniká. Prázdná, otevřená dlaň má druhému ukázat, že nepředstavujeme nebezpečí.
Podání ruky se objevuje už na starověkých reliéfech a ve starém Řecku i Římě vyjadřuje důvěru, úctu a spojenectví. Historici však upozorňují, že jeho přesný původ neznáme.
Podle Smithsonianova institutu se navíc zvyky při zdravení v různých kulturách proměňují a nejsou žádným neměnným dědictvím lidstva.
2. Na zdraví!
Někdo kýchne a automaticky slyší přání zdraví. Anglické „bless you“ odkazuje k požehnání, které má člověka chránit. Podle jedné rozšířené tradice se zvyk spojuje s morovými epidemiemi v Římě na přelomu 6. a 7. století.
Kýchání tehdy mohlo vzbuzovat strach, protože patřilo mezi příznaky některých nemocí. Jiné výklady vycházejí ze starých představ, že při kýchnutí může člověk přijít o duši nebo se vystavit působení zlých duchů.
Ani jeden příběh ale nelze považovat za bezpečně prokázaný jediný původ tohoto zvyku.
3. Foukání na horké jídlo.
Nad talířem polévky se nakláníme a foukáme, jako bychom chtěli odehnat neviditelného nepřítele. Ve skutečnosti pomáháme odvádět teplo z povrchu jídla.
Proud vzduchu narušuje teplou vrstvu vzduchu kolem pokrmu a podporuje odpařování vody, které spotřebovává teplo. Výsledek? Jídlo chladne rychleji. Tady není zapotřebí žádná tajemná tradice ani dávná pověra: jde o fyziku, kterou používáme dávno předtím, než se ji učíme ve škole.
Přání dobré chuti, překřížené prsty a další malé rituály
4. Dobrou chuť!
Přejeme ji rodině, kolegům i hostům v restauraci, aniž bychom přemýšleli nad tím, co vlastně říkáme. Francouzské „bon appétit“ doslova přeje dobrou chuť k jídlu.
Samotné slovo appétit má kořeny v latinském výrazu pro touhu či žádost a ve francouzštině se význam spojený s jídlem prosazuje už ve středověku.
Zajímavé je, že v některých kruzích se podobné přání považovalo za nevhodné, protože mohlo připomínat až příliš tělesnou stránku stolování. Dnes je však pro většinu lidí obyčejným projevem zdvořilosti.
5. Překřížené prsty.
Když si něco přejeme nebo doufáme v příznivý výsledek, ukazovák překřížíme přes prostředník. Gesto se v anglicky mluvících zemích spojuje se štěstím a přáním, aby něco dobře dopadlo. Vysvětlení jeho původu se různí:
někdy se odkazuje na křesťanskou symboliku kříže, jindy na starší lidové pověry. Jednoznačný původ ale není spolehlivě doložen. Jisté je, že malé gesto pomáhá vyjádřit naději v situaci, kterou nemáme plně pod kontrolou.
Proč se loučíme a klepeme na dřevo?
6. Klepání na dřevo.
Vyslovíme něco, co bychom neradi zakřikli, a hned třikrát zaklepeme na stůl nebo dveře. Jako bychom tím osudu vzkázali, aby nám plány nepřekazil.
Zvyk se obvykle vysvětluje starými pověrami, podle nichž mají stromy a dřevo ochrannou moc, případně souvisí s představami o duchovních silách sídlících ve stromech.
Přímá cesta od konkrétního starověkého rituálu k dnešnímu klepání však není přesvědčivě prokázána. Přesto se gesto drží: je rychlé, jednoduché a dává nám alespoň symbolický pocit, že můžeme ovlivnit nejistou budoucnost.
7. Zamávání na rozloučenou.
Zvedneme ruku, několikrát s ní pohybujeme a druhému přejeme šťastnou cestu, aniž vyslovíme jediné slovo. Gesta při loučení mají v různých kulturách odlišnou podobu a jejich význam se mění s dobou i společenskými pravidly.
Zamávání dnes funguje jako rychlý signál: všiml jsem si tě, loučím se a přeji ti dobré pokračování cesty. Právě v tom spočívá síla každodenních zvyků. Nemusíme znát jejich přesný původ, abychom jim rozuměli.
Přesto se za některými z nich skrývá historie, která sahá mnohem dál, než tušíme.
