St. Kilda je extrémně izolované souostroví ve Skotsku. Několik skalnatých ostrovů v Atlantském oceánu bylo osídleno již v době bronzové. Odříznuti od okolního světa, bojovali ostrované o přežití každý den, rok, staletí…

Byli úspěšní i proto, že jim prý pomohla evoluce a „opravila“ jejich těla natolik, že lépe vzdorovala drsnému životu.

Opravdu se stalo souostroví St. Kilda laboratoří evoluce, kde se lidská těla závratnou rychlostí měnila, aby se adaptovala na okolní prostředí? Proč nás příběh tamních obyvatel stále fascinuje?

Změna lidské anatomie

Lidé, kteří souostroví St. Kilda navštěvovali, si všimli jednoho udivujícího faktu. Tamní obyvatelé měli extrémně svalnaté a zvětšené kotníky. Jejich chodidla byla neobyčejně široká. Prsty na nich byly nezvykle roztažené.

Byla to však opravdu evoluční proměna, která se zde dědila z generace na generaci? Nikoli!

Tyto anatomické změny byly výsledkem faktu, že ostrované již od dětství lovili mořské ptáky a sbírali i jejich vejce. Kvůli této činnosti byli nuceni šplhat po strmých útesech. Jejich těla se tomu přizpůsobila. Nejednalo se však o anatomickou proměnu, která by se dědila.

Imunita versus turistika

Izolovaná populace ostrovů však paradoxně doplatila na kontakt s okolím, a to ve druhé polovině 19. století a počátkem 20. století. Každá návštěva obyvatel z pevniny na tomto souostroví přinesla i riziko epidemie chřipky a dalších onemocnění. Imunitní systém ostrovanů nebyl schopný na tyto podněty správně reagovat.

Úmrtnost i na běžná respirační onemocnění byla vysoká, nemluvě o situaci, kdy se dostaly na ostrovy nemoci, jako byly cholera či neštovice.

Podle historických záznamů příběh ztraceného světa skončil v roce 1930, kdy unavení, zesláblí a nemocní lidé „házejí ručník do ringu“ a ostrovy definitivně opouštějí, a to v rámci evakuace organizované britskou vládou.