Dnes škrtneme zápalkou o krabičku a čekáme plamínek. V 19. století je ale zápalka mnohem divočejší tvor.
Některé se dají zapálit prakticky o cokoliv, o stěnu, podrážku boty nebo kus nábytku a některé obsahují látky, které jsou nejen nebezpečně hořlavé, ale také jedovaté.
Chemici proto dostávají jednoduchý úkol: vymyslet zápalku, která pochopí, že jejím posláním je hořet jen tehdy, když to člověk opravdu chce. Na začátku 19. století je rozdělávání ohně stále malým domácím dobrodružstvím.
Pak přicházejí třecí zápalky a najednou stačí škrtnout. Jenže první typy nejsou zrovna symbolem bezpečnosti. Anglický chemik John Walker (1781-1859) v roce 1827 uvádí na trh zápalky, které se zapalují třením.
Je to geniální nápad, dokud se ho někdo nepokusí použít v obýváku. Hořící směs se může oddělit od dřívka, žhavý kousek odletí a koberec právě dostává neplánovanou lekci z chemie. Ještě větší problém přichází s bílým fosforem.
Ten umožňuje vyrábět zápalky, které se snadno zapalují téměř na každém drsném povrchu. To je pro uživatele pohodlné, ale zároveň nebezpečné. Bílý fosfor je vysoce toxický a snadno se vznítí.
Lidé pracující v továrnách navíc čelí těžkým zdravotním následkům, včetně takzvané fosforové nekrózy čelisti. Zápalka tak sice dokonale řeší problém „jak udělat oheň“, ale vytváří několik nových problémů typu „jak při tom nepřijít k úrazu“.

Švéd přestěhuje fosfor na krabičku
Do této poněkud žhavé situace vstupuje švédský chemik Gustaf Erik Pasch (1788-1862). V roce 1844 přichází s nápadem, který je geniálně jednoduchý: Proč dávat všechny potřebné složky zápalné směsi přímo na hlavičku?
Když se jedna z nebezpečných součástí přesune na samostatnou plochu, zápalka se nemůže tak snadno zapálit náhodným škrtnutím. Pasch proto umisťuje červený fosfor na speciálně upravenou škrtací plochu a odděluje ho od zápalkové hlavičky.
Vzniká princip, který známe dodnes: Zápalka sama o sobě není připravena vzplanout při každém kontaktu s okolním světem. Potřebuje správnou krabičku. Červený fosfor je navíc mnohem bezpečnější než jeho bílá forma a za běžných podmínek se samovolně nevznítí.
Pasch získává na svůj nápad patent v roce 1844, jenže s výrobou přicházejí potíže. Červený fosfor je drahý a škrtací plocha nefunguje dokonale. Vynález je tedy chytrý, ale obchodně zatím trochu kulhá.

Lundströmovi zdokonalí výrobu a zápalka dobývá svět
O několik let později se Paschovy myšlenky ujímají švédští bratři Johan Edvard (1815-1888) a Carl Frans (1823-1917) Lundströmovi.
Princip zdokonalují a v polovině 50. let 19. století rozjíždějí výrobu, díky níž se bezpečnostní zápalka konečně dostává mezi běžné zákazníky.
Na světové výstavě v Paříži v roce 1855 získává jejich výrobek pozornost a švédská zápalka začíná mít před sebou velkou budoucnost. Její kouzlo spočívá v nenápadné změně: Oheň už není všude kolem zápalky, ale čeká na správném místě.
Stačí tření na připravené ploše krabičky a chemická skládačka se dá do pohybu. Zápalka vzplane přesně ve chvíli, kdy to člověk potřebuje.