Zima skončila, led roztál, ale bruslařská vášeň nikoli. A tak někoho napadne geniální a trochu šílený plán: co kdyby se brusle opatřily kolečky a bruslilo se na suchu? První pokusy připomínají spíš domácí kutilství než sportovní vybavení. Přesto právě z nich vznikají kolečkové brusle.

Jeden z jejich prvních propagátorů předvádí novinku tak nešťastně, že rozbije zrcadlo, housle a málem i sám sebe. Myšlenka je vlastně prostá: Když funguje hladká čepel na ledě, proč by nemohla fungovat kolečka na podlaze?

Už na počátku 18. století se objevuje příběh anonymního Nizozemce, který připevňuje ke své obuvi dřevěné pásky s malými dřevěnými cívkami.

Říká se jim „skeelers“ a mají umožnit bruslit i v létě. Nápad je sympatický, konstrukce poněkud méně. Kolečka se špatně ovládají, snadno se rozbijí a o elegantním zastavení se příliš mluvit nedá.

První doložené použití kolečkových bruslí se objevuje roku 1743 v londýnském divadle, kde herci pomocí koleček napodobují bruslení na ledě. Publikum je nadšené. Herci možná o něco méně.

Přichází muž s vášní pro vynálezy

V 60. letech 18. století se do příběhu zapisuje belgický vynálezce John Joseph Merlin (1735-1803). Je hodinář, konstruktér hudebních nástrojů a milovník nejrůznějších technických podivností.

V Londýně experimentuje s bruslemi, jejichž malá kovová kolečka jsou uspořádána v jedné řadě podobně jako čepel klasické brusle. Jenže Merlinův vynález má jeden drobný nedostatek: prakticky neumí brzdit ani zatáčet.

To se ukáže při slavném předvádění na maškarním večírku. Merlin se údajně rozjíždí na kolečkových bruslích a zároveň hraje na housle. Zřejmě chce ohromit společnost. Místo toho narazí do obrovského zrcadla. Výsledek je působivý:

rozbité zrcadlo, rozbitý nástroj a vážná zranění vynálezce. „Tohle není úplně způsob, jakým chcete předvádět nový sport,“ říká si možná někdo z přihlížejících. Historie ale na tento moment nezapomíná.

Čtyři kolečka konečně dávají smysl

Na opravdu použitelnou verzi si svět ještě počká. V roce 1823 vzniká Rolito, brusle Roberta Johna Tyerse s pěti kolečky v jedné řadě. Umožňuje lepší pohyb než starší konstrukce, ale zatáčení stále není žádná sláva.

Zásadní průlom přichází až v roce 1863, kdy Američan James Leonard Plimpton (1828-1911) představuje čtyřkolové brusle.

Kolečka nejsou jen pevně připevněná – konstrukce umožňuje bruslaři přenášením váhy zatáčet. Najednou je možné skutečně bruslit, ne pouze kontrolovaně padat vpřed. Nové brusle mají takový úspěch, že se začínají otevírat speciální bruslařské haly.

Z původního pokusu napodobit led na suchu se stává masová zábava. Po století pokusů, pádů a rozbitých rekvizit konečně platí jednoduchá rovnice: není led? Nevadí. Stačí kolečka.