Dnes ho najdeme prakticky všude. Na jogurtu, lahvi vína, knize, ponožkách i balíčku žvýkaček. Stačí pípnutí u pokladny a pokladní přesně ví, co kupujeme. Začátek tohoto malého černobílého zázraku je přitom překvapivě poetický:

Norman Joseph Woodland sedí v roce 1949 na pláži na Floridě, přemýšlí o frontách v obchodech a prsty kreslí do písku. Inspiruje ho Morseova abeceda.

Všechno začíná poměrně nevinně. V roce 1948 se Bernard Silver (1924-1963), student Drexelova technologického institutu ve Filadelfii, dozvídá o problému jednoho obchodníka. Ten hledá způsob, jak automaticky rozpoznávat zboží u pokladny.

Ruční zapisování a markování totiž zabírá čas, tvoří fronty a komplikuje také kontrolu zásob. Silver o problému vypráví svému kolegovi Normanu Woodlandovi (1921-2012) a ten se do něj pustí.

Hledá způsob, jak převést informace o výrobku do podoby, kterou dokáže přečíst stroj. Woodland sedí na pláži a při přemýšlení si vzpomene na Morseovu abecedu, kterou zná ze skautského výcviku. Tečky a čárky přece také představují informace.

Co kdyby se místo nich použily čáry různých šířek? Prsty protáhne značky v písku a najednou má před sebou něco, co připomíná primitivní čárový kód. Jak sám později vzpomíná, z teček a čárek se stávají úzké a široké linie.

První čárový kód vypadá trochu jako terč

Woodland a Silver nápad dál rozvíjejí a v roce 1949 podávají patentovou přihlášku. Jejich první řešení ovšem nevypadá jako dnešní známé rovnoběžné proužky. Jedna z hlavních podob má totiž tvar soustředných kruhů připomínajících terč, takzvané „býčí oko“.

Výhoda je zřejmá: Skener může kód přečíst z různých směrů a výrobek nemusí být u pokladny natočený dokonale správně.

Vynález má ale jeden malý háček. Technika poloviny 20. století na něj jednoduše nestačí. Woodland a Silver používají při pokusech mimo jiné velmi silnou 500wattovou žárovku a zařízení převzaté z technologie optického snímání filmového zvuku.

Funguje to, ale rozhodně nejde o něco, co by se pohodlně vešlo pod pokladní pás. Patent získávají v roce 1952 a jejich vynález je na svou dobu natolik pokrokový, že praktickému nasazení musí ještě dlouho čekat.

Na pípnutí čeká více než dvacet let

Skutečná revoluce proto přichází až mnohem později. V 60. letech začínají obchodníci znovu intenzivně hledat způsob, jak automatizovat pokladny.

Počítače jsou menší, elektronika schopnější a konečně se objevuje technika, která dokáže čárové kódy spolehlivě snímat. V roce 1973 se americký maloobchod dohodne na standardu UPC – Universal Product Code.

A 26. června 1974 přichází okamžik, na který čeká celé čtvrtstoletí: v supermarketu Marsh v Troy v Ohiu pokladní Sharon Buchanan poprvé načítá čárový kód skutečného výrobku. Je jím poněkud symbolicky obyčejné balení žvýkaček Wrigley’s Juicy Fruit.

Cena činí 67 centů a krátké „píp“ se zapisuje do historie. Z nápadu, který vzniká z Morseovky a několika čar v písku, se postupně stává jeden ze základních symbolů moderního obchodu.

Woodland přitom umírá až v roce 2012 a má tak dost času sledovat, jak se jeho dávný nápad objevuje téměř na všem, co si lidé kupují.