Než se obraz v podobě světla odraženého od objektu dostane na sítnici oka, přemění na nervové stimuly a očním nervem docestuje až do mozku, může se mu přihodit cokoliv!
Někdy pak vidíme třeba věci, které jsme vidět neměli. Nebo jsme je vidět měli, přestože ve skutečnost nejsou…
Rovné, nebo křivé?
ILUZE STĚNY KAVÁRNY
Kavárna Delight v Bristolu dlouho ničím zajímavá nebyla. Jenže v roce 1970 jdou okolo dva britští vědci a neujde jim dlaždicová mozaika, která zdobí část vnější zdi. Pruhy z bílých a temně zelených dlaždiček jsou ve skutečnosti zcela rovnoběžné. Ovšem v našich očích se vždy na jedné straně sbíhají!
Vyprávění všímavých kolegů zaujme psychologa Richarda Gregoryho (1923–2010), efekt začne zkoumat a nazve ho Iluze stěny kavárny (Cafe Wall Illusion).
Nejlépe to funguje v černo-bílé kombinaci, a proto se Gregory nejdřív domnívá, že hraje roli obecné vnímání černých a bílých objektů (bílé vnímáme větší než černé).
Když jsou barvy nahrazeny jinými, efekt zmizí. Ale když jsou i nové barvy kontrastní, je to tam pořád! Kouzlo nejspíš souvisí s vnímáním kontrastu. A zásadní je tu proužek malty mezi dlaždicemi či dělící čára.
Když jsou políčka kontrastních barev něčím rozdělena a o kousek dál je kontrast opačný, čáry se nám nesprávně spojí dohromady.
Proč vidíme to, co nevidíme?
KANIZSŮV TROJÚHELNÍK
Na obrázku samozřejmě žádný trojúhelník není. Jsou tam tři kruhy s vykousnutými segmenty a tři části ostrých úhlů. Přesto vidíme jasný bílý trojúhelník s hrotem směřujícím dolu. A přesvědčit mozek o tom, že se mýlí, se nám nejspíš nepodaří!
Nevšední obrázek namaluje v 70. letech 20. století italský malíř a vědec Gaetano Kanisza (1913–1993). A hned přiláká nemalou pozornost ke studii psychologie vnímání. Proč vidíme obraz, který neexistuje? A proč ho navíc vidíme bělejší, než je pozadí za ním?
Jevu se říká modální kompletace a znamená, že objekt vnímáme podle jeho barvy, svítivosti či textury. Obrysy k tomu nepotřebujeme!
Zabývá se tím také gestalt (tvarová) psychologie, upozorňující na to, že naše mysl vždy sama poskládá různé fragmenty do smysluplných celků.
Poznáš mě vzhůru nohama?
EFEKT MARGARET THATCHEROVÉ
Všichni máme dvě oči, jedna ústa a jeden nos. Jak se tedy se navzájem dokážeme rozpoznat? Pomáhají nám nepatrné detaily, na které si při pozorování člověka zvykneme.
Těch se pak všimneme pokaždé, s výjimkou jedné situace – když bude obličej dané osoby vzhůru nohama!
Takto zaskočí návštěvníky přednášky v roce 1980 newyorský psycholog Peter Thompson. Na fotografii tehdejší premiérky Margaret Thatcherové (1925–2013) nejprve otočí oči a ústa o 180 stupňů. Hned se toho každý všimne.
Když ale to stejné udělá na portrétech převrácených vzhůru nohama, změny vůbec tak patrné nejsou!
Jako je to možné? Souvisí to právě s procesy v mozku, které nám pomohly naučit se vnímat detaily obličeje. Protože jsme se to naučili na obličejích ve vzpřímené poloze.
Jiné, a přesto stejné!
ADELSONOVA ILUZE ŠACHOVNICOVÉHO STÍNU
Válec na šachovnici hází stín na šedá a bílá políčka. Stín zakrývá i políčko B uprostřed šachovnice a nezakrývá políčko A, které zůstalo nad ním. Obrázek vypadá přirozeně a docela nudně. Dokud vám neprozradíme, že políčka A a B mají zcela totožnou barvu!
Kdo nevěří, může je si je z vytištěného obrázku vystřihnout. Anebo opticky propojit stejně šedým proužkem. Je to tak – proč tedy vidíme jedno šedé a jedno bílé? Může za to právě stín, který ztmavuje políčka okolo B, a to pak vypadá světlejší.
Iluzí šachovnicového stínu tak trochu šokuje v roce 1995 americký neurovědec Edward H. Adelson (*1952). A ukazuje nám, že náš zrakový systém neidentifikuje barvy izolovaně, ale ve složitých procesech.
Nikdy nejde jen o množství světla, které nám dopadá na sítnici, ale i o kontext a naše předpoklady.
