První kapky po dlouhém suchu dopadnou na rozpálenou zem a najednou je ve vzduchu ta zvláštní vůně, která člověku okamžitě připomene léto, zahradu a bouřku. Déšť sám o sobě přitom prakticky žádnou vůni nemá.

To, co náš nos zachytí, je chemický koktejl ukrytý v půdě, rostlinách a dokonce i v mikroskopických organismech. Má překvapivě poetické jméno: petrichor.

Slovo petrichor vzniká z řeckého petra – kámen – a ichor, tedy mytické tekutiny proudící v žilách bohů.

Vědecky se tento pojem objevuje v práci australských badatelů Isabel Bearové a R. G. Thomase, kteří v roce 1964 popsali charakteristický pach spojený s deštěm po období sucha.

Jejich pozdější výzkum ukazuje, že na jeho vzniku se podílejí těkavé látky, které se během sucha hromadí v půdě a na minerálních površích. Když potom přijde déšť, voda je uvolní do vzduchu. Tady začíná chemická detektivka.

Jednou z hlavních ingrediencí je geosmin, látka s velmi výraznou zemitou vůní. Produkují ji především půdní bakterie, zejména aktinobakterie rodu Streptomyces. Člověk je na geosmin mimořádně citlivý a dokáže ho zachytit i v nepatrných koncentracích.

Proto někdy stačí opravdu pár kapek a nos okamžitě hlásí: „Zem je mokrá!“

Rostliny si během sucha schovávají vlastní parfém

Do vůně se přidávají také oleje a další těkavé organické látky pocházející z rostlin. Během suchého období se mohou zachytávat na povrchu půdy a minerálních částicích. Déšť je potom znovu uvolňuje.

Proto vůně po dešti není všude úplně stejná, jinak může vonět les, jinak vyprahlá louka a úplně jinak zahrada.

Půdní mikrobiologové Klas Flärdh z Lundské univerzity a Paul Becher ze Švédské zemědělské univerzity upozorňují, že příjemná vůně po dešti je vlastně připomínkou obrovského světa mikroorganismů, který máme přímo pod nohama.

Geosmin přitom není jen náhodný „parfém bakterií“. Vědci stále zkoumají jeho biologickou funkci a existují důkazy, že může ovlivňovat chování dalších organismů. Některé půdní mikroorganismy ho například využívají v interakcích s drobnými živočichy.

Proč nám petrichor připadá tak příjemný? To věda zatím neumí vysvětlit jedinou jednoduchou odpovědí. Geosmin je pro člověka velmi snadno rozpoznatelný, ale jeho přesná ekologická role zůstává podle odborníků stále nejasná.

Výzkumy dokonce ukazují, že geosmin může u některých organismů fungovat jako chemický signál, například jako varování nebo jako lákadlo.

Proč vůně někdy udeří do nosu ještě před lijákem?

Nejzajímavější je, že charakteristickou vůni nemusíme ucítit až ve chvíli, kdy máme boty po kotníky ve vodě. Při dopadu kapek na suchou porézní půdu se mohou drobné vzduchové bublinky rychle uvolňovat a vynášet do atmosféry aerosoly obsahující vonné látky.

Déšť tak funguje trochu jako přírodní rozprašovač, vezme látky ukryté v půdě a pošle je vzhůru přímo k našemu nosu. Pokud do toho přijde bouřka, může se přidat ještě ozon, jehož ostrou, svěží vůni známe z atmosféry před některými bouřkami.

Výsledkem je tedy doslova přírodní parfém: bakterie dodají zemitý geosmin, rostliny přidají své těkavé látky, déšť všechno promíchá a bouřka může přihodit ozon. Takže příště, až po dlouhém suchu ucítíte „vůni deště“, nevoní samotná voda. Voní vám půda, mikrobi a rostliny, které déšť právě probudil.