Po tisíce let lidé věří, že blesky vrhá rozhněvaný Zeus, hromem tříská severský Thor a nad slovanskými kraji vládne mocný Perun.

Když se obloha rozzáří oslnivým zábleskem a vzápětí se země otřese ohlušující ranou, není divu, že si naši předkové představují božský hněv.

Skutečné vysvětlení však přichází až v polovině 18. století. A překvapivě k němu vede obyčejný papírový drak, kovový klíč a vědec, který má odvahy na rozdávání. Už antičtí filozofové se snaží bouřky pochopit.

Aristotelés soudí, že hrom vzniká nárazem větrů uvnitř mraků, ale s elektřinou nemá jeho teorie nic společného.

Až na přelomu 16. a 17. století anglický lékař William Gilbert (1544-1603) začíná systematicky zkoumat elektrické jevy a zavádí pojem electricus.

Vědci si postupně všímají nápadné podobnosti mezi jiskrou přeskakující při pokusech a bleskem na obloze, důkaz však stále chybí.

Ten přináší americký učenec Benjamin Franklin (1706-1790), který v roce 1750 jako první veřejně navrhuje, že blesk není nic jiného než obrovský elektrický výboj, a popisuje experiment, jímž by to šlo ověřit.

Jeho myšlenku jako první úspěšně uskuteční 10. května 1752 francouzský přírodovědec Thomas-François Dalibard (1709-1778), který pomocí vysoké železné tyče zachytí elektrický náboj z bouřkového mraku.

Franklin svůj slavný pokus s drakem provádí až o několik týdnů později, ale právě jeho jméno se navždy zapíše do historie.

Drak, klíč a pořádná porce štěstí

Franklinův experiment dnes připomíná spíš scénu z dobrodružného filmu. Do bouřky vypouští papírového draka, na jehož provázku visí kovový klíč. Jakmile se provaz nasákne deštěm, začne vést elektrický náboj.

Když Franklin přiblíží prst ke klíči, přeskočí mezi nimi drobná jiskra. V tu chvíli má jasno, blesk je skutečně elektřina. Naštěstí ho nezasáhne přímý výboj. Kdyby se tak stalo, patrně by se do učebnic dostal jen jako velmi krátká poznámka pod čarou.

Takové štěstí nemají všichni. Několik vědců, kteří se pokoušejí experiment zopakovat méně opatrně, při pokusech zahyne. Franklin si z objevu odnese nejen světovou slávu, ale také nápad na vynález, který zachrání nespočet lidských životů, hromosvod.

Když hrom přestává být strašidlem

Franklinův objev navždy mění pohled na bouřky.

Ukazuje, že hrom není hlasem rozhněvaných bohů, ale zvukem prudce rozpínajícího se vzduchu, který blesk během miliontiny sekundy ohřeje na teplotu kolem 30 000 °C, tedy asi pětkrát vyšší, než panuje na povrchu Slunce. Proto nejprve spatříme záblesk a teprve po několika vteřinách uslyšíme ránu.

Hromosvody se brzy objevují na kostelech, zámcích i obyčejných domech. Zpočátku jim mnozí duchovní nedůvěřují, protože se domnívají, že člověk nemá zasahovat do Boží vůle.

Časem však vítězí zdravý rozum a také skutečnost, že kostely s hromosvody přestávají po bouřkách hořet.

Od té doby už lidé při pohledu na blesky nevzhlížejí jen s obavami k nebi, ale také s úctou k vědě, která dokázala rozluštit jedno z nejděsivějších přírodních tajemství.