Mozek, sídlo mysli, skladiště naší paměti, projektor naší osobnosti, je beze sporu nejdůležitějším orgánem našeho těla. Na rozvoji našich mentálních kapacit závisí od pradávna naše přežití. Máme se ale ještě kam vyvinout?
Bude růst našich biologických počítačů pokračovat dokud nebudeme připomínat Rooseveltovské mimozemšťany s obří hlavou?
Mapování lidské inteligence a její souvislost s tělesnými proporcemi fascinuje přírodovědce už od konce 19. století. Jedním z nich je i nizozemský antropolog a geolog Eugene Dubois (1858-1940).
V roce 1891 na ostrově Jáva nachází pozůstatky „opo-člověka“, který je podle něj chybějícím článkem lidské evoluce. Jde o první kosterní nález druhu později nazvaného Homo erectus, Člověk vzpřímený. Oproti současnému člověku je jeho lebka podstatně menší.
„Heuréka!“ pomyslí si Dubois. „Větší lebka rovná se vyšší inteligence! Vše vysvětleno!“ To se ale plete.
Jeho následníci sice odhalují příčinný vztah mezi velikostí těla organismu a mozku (není to přímá úměra, ale zhruba poměr 3:4), ale ten samotný nic neznamená.
Důležité jsou až anomálie v tomto poměru, z nichž největší je nepřekvapivě právě člověk, jehož mozek je 7,5krát větší, než pravidlo předpokládá.
V závěsu za námi stojí delfíni, jejichž řídící orgán je 5,8krát větší a primáti s 4,8krát větším mozkem, než by měli vůči svým tělesným proporcím mít.
Energožrout
Fyzicky se náš mozek blíží hranici biologického užitku. Jak energeticky, tak i svými rozměry. Připadají na něj sice „pouhá“ 2% naší hmotnosti, ale krade si pro sebe 20% celého energetického příjmu u dospělého a až neuvěřitelných 65% u novorozence.
Jeho velikosti je také hlavním důvodem, proč je pro ženy porod bolestivou záležitostí. Hlavička dítěte je do jisté míry elastická, takže projde pánevním otvorem, ale jakékoliv další zvětšení by už znamenalo vážné problémy.
Jednak mnohem větší mortalitu při porodech a jednak i změny v konstrukci pánve, které by byly překážkou vzpřímenému držení těla. Větší mozkovna je zkrátka pro náš druh už biologicky neefektivní.
A i kdyby si matka příroda usmyslela, že tyto úpravy provede, naši inteligenci by to pravděpodobně zvýšilo jen málo anebo vůbec. V evoluci totiž víc než kde jinde platí směnný kurz něco za něco.
Kde sídlí intelekt
Náš mozek tvoří zhruba 100 miliard mozkových buněk neboli neuronů, propojených mezi sebou navzájem sítí nervových vláken, axonů, z nichž vybíhají propojující synapse.
Vědci se domnívají že právě v synapsích se skrývá jak tajemství obrovského úložného prostoru, který má mozek k dispozici (odhadem cca 2,5 petabytu, což je zhruba 5000 let hudby ve formátu mp3), tak i inteligence samotné.
Jak živočich roste, rostou i neurony, což jim sice umožňuje vytvářet více vazeb mezi blízkými sousedy, ale celková hustota propojení mezi všemi zónami mozku však klesá. A právě s hustotou neuronové sítě souvisí naše výjimečná výpočetní kapacita.
Illustration of a network of nerve cells in the
brain.
Published: –
Copyrighted work available under Creative Commons by-nc-nd 2.0 UK, see https://images.wellcome.ac.uk/indexplus/page/Prices.html“ src=“//epochaplus.cz/wp-content/uploads/obr-34-468×214.jpg“ alt=“B0004164 Neurons in the brain – illustration Credit:
Benedict Campbell. Wellcome Images images@wellcome.ac.uk https://images.wellcome.ac.uk Illustration of a network of nerve cells in the brain. Published:
– Copyrighted work available under Creative Commons by-nc-nd 2.0 UK, see https://images.wellcome.ac.uk/indexplus/page/Prices.html“ width=“468″ height=“214″ /> Mozkové buňky mají paměťovou kapacitu zhruba 2,5 petabytu.[/caption]
Lidská výjimka
Pravidlo zvětšování neuronů s růstem těla však u člověka a primátů neplatí. Roste jejich počet, nikoliv velikost. Mozek opic z čeledi mirikinovitých je dvakrát hmotnější než u kosmanů, a stejně tak je dvojnásobný i počet jeho neuronů.
Proč nám příroda udělila výjimku? Těžko říct. Například u hlodavců tak štědrá nebyla. Při dvojnásobné hmotnosti se jim mozek zvětší jen o 60%, což je obrovský rozdíl.
Pokud by třeba myš měla disponovat stejným počtem neuronů jako člověk, musel by její mozek vážit asi 45 kg. Což, jak uznáte, by jí působilo značné obtíže.
Na hraně možností
Simon Laughlin, teoretický neurovědec z Univerzity v Cambridgi, vážné překážky nevidí: „Pochybuji, že je tu nějaký pevný vnější limit, ekvivalent rychlosti světla. Je to spíš problém zmenšujícího se užitku.
Investice v podobě energie se vyplácí stále méně a méně, takže to za to přírodě nestojí.“ Skutečně tedy stojíme na hraně biologického vývoje našich psychických schopností.
Naštěstí pro nás ale nejsme odkázáni pouze na tělesné dispozice a dokážeme přírodu obelstít. Ať díky nástrojům, které myslí za nás, nebo prostě jen tím, že svou výjimečnou inteligenci dokážeme s ostatními sdílet.
