V létě roku 1858 se v Londýně odehrává jedna z nejslavnějších hygienických katastrof historie, které se říká The Great Stink, Velký smrad.

Tehdejší řeka Temže, do které se bez jakékoliv kanalizace odhazuje odpad i lidské výkaly, se v horku mění v ohavnou otevřenou páchnoucí stoku a budí hrůzu.

Londýn v roce 1858 trpí pod vlnou veder, která trvají dlouhé týdny. Teploty stoupají vysoko, z Temže se ztrácí voda a její břehy jsou pokryty tmavou, zkaženou špínou, tedy  lidskými výkaly, průmyslovými odpady a hnijícími vraky.

Zápach je tak intenzivní, že obyvatelé města prostě nemohou dýchat. Jeden chodec vykřikuje: „Myslel jsem si, že jsem zahlédl peklo, až do chvíle, než se mi otevřely dveře domu!“ A to není nadsázka;

lidé přibližující se k řece zvracejí a omdlévají, jak popisují kroniky té doby. Řeka, která ještě před pár lety hostila parníky a nákladní lodě, se teď mění v hnědou, zapáchající zkázu a ten puch je cítit i v parlamentu.

Parlament se stává bojištěm… s vlastním nosem

Budovy Sněmovny se tyčí přímo u Temže a během horkých týdnů se i zde zápach stává neúnosným. Náhle to nejsou jen obyčejní Londýňané, kdo si drží ruce u nosu, ale samotní členové Parlamentu. Jeden ostře ironizující si stěžuje:

„Dnes jsme diskutovali o obraně říše… jen abychom zjistili, že ta největší hrozba je teď venku za okny!“ Někteří poslanci dokonce navrhují na chvíli Parlament opustit, jiní ve snaze přežít ve svých sálech pověsí do oken závěsy nasáklé vápnem, což ale páchnoucí plyny sotva odfiltruje.

Nakonec se v Parlamentu vzniká kolektivní stížnost: „Ten smrad je horší než všechny debaty o daních dohromady!“ Zákonodárci si začínají uvědomovat, že problém, který dlouho ignorovali, teď dorazil přímo k jejich stolům.

Když smrad vyžene do akce inženýry

Teprve když trpí i v Parlamentu a snahy zamaskovat pach selhávají, dochází ke skutečné akci. Benjamin Disraeli a další politici rychle schvalují legislativu, která uvolňuje peníze a pravomoci pro výstavbu rozsáhlého systému kanalizace.

Do čela projektu se staví civilní inženýr Joseph Bazalgette, který navrhuje gigantickou síť podzemních tunelů, odvodných žlabů a čerpacích stanic, které začnou odklánět odpad dál od města a nechávají ho odplavit při přílivu do moře.

Toto inženýrské dílo, více než 1 000 mil, tedy asi 16 000 km potrubí, funguje dodnes a je základním kamenem londýnské kanalizace i moderního sanitárního inženýrství.

Londýn tak díky „Velkému smradu“ konečně získává hygienické řešení, které nejenom zbaví město pachu, ale i dramaticky snižuje šíření nemocí, které tak dlouho sužovaly obyvatelstvo.