Nejstarší objevená socha v historii, neboť byla vyrobena před 40 000 lety. Od té doby jich vznikly miliony, ale jen některé jsou výjimečné.  Jako třeba mramorová socha biblického hrdiny, velká jako obr, kterého  porazil.

Byla to brnkačka. Prcek David přišel, vzal kámen a Goliáš šel k zemi. S jeho přes 4 metry vysokou a 6 tun vážící sochou to ovšem tak snadné není.

Stvoření dlouhé 40 let

Socha vytesaná z jediného kusu kararského mramoru se totiž rodí dlouhých 40 let. Zakázku na sochu jenž má stát ve florentské katedrále, získává roku 1464 sochař Agostino di Duccio (1418–1481). Začne u nohou. A také tam v roce 1466 skončí.

O deset let později zakázku přebírá Antonio Rossellino (1427–1479), ale ani on příliš nepokročí. Obrovský kus mramoru s nahrubo vytesanýma nohama leží ladem přes 25 let, než město usoudí, že s tím šutrem by se mělo něco dělat.

Další, kdo se Davidovi postaví, je šestadvacetiletý Michelangelo Buonarroti (1475–1564). V srpnu 1501 podepíše smlouvu a 13. září se pouští do práce.

Původní termín dokončení (červen 1503) sice nestihne, ale počátkem toho následujícího může zahlásit, že má hotovo. A výsledek stojí zato. Už florentský znalec Giorgio Vasari (1511–1574) prohlašuje:

„Nemusí hledat další umělecké skvosty kdo ji spatří, neboť nenajde nic, co by ji překonalo.“

Poškodí ho šílenec i restaurátor

Kromě nadšení však budí i jiné vášně. Už během dopravy se ji pokusí kameny zničit bandy počestných občanů, kterým připadá příliš nemravná na to, aby stála na veřejném místě.

A nejsou poslední, takže se socha stojící před florentskou radnicí nakonec dočká pozlaceného fíkového listu. Kromě morálky, deště a větru ji ohrožují i další věci. Třeba dřevěná lavice, která vylétne z okna během povstání v roce 1527 a urazí soše kus levé ruky.

V roce 1991 na ni zaútočí muž vyzbrojený kladivem a poškodí prsty levé nohy. Jinak je ovšem o sochu, považovanou za symbol Florencie, postaráno se veškerou odpovědností. Dokonce i k její očistě se přistupuje s vědeckou přesností.

Možná proto, že metoda padesátiprocentního roztoku kyseliny sodné, kterou roku 1843 zvolí sochař a restaurátor Aristodemo Costoli (1803–1871) není právě nejšťastnější.