Vynález výbušniny dynamit ve druhé polovině 19. století změnil svět, i když jinak, než si jeho duchovní otec Alfred Bernhard Nobel (1833-1896) myslel.

Ten se totiž nechal slyšet, že již pouhá existence takové výbušniny v kombinaci s její masovou výrobou zajistí rovnováhu a klid zbraní. Jak to pan Nobel myslel?

Prý se tak stane prostřednictvím poznání, že soupeřící armády mají ve skladech tolik výbušné síly, že jsou schopné se vzájemně zničit… Bojovat proti sobě by tak bylo zbytečné.

Bohužel, dynamit opravdu světový mír nepřinesl, i když se jménem jeho objevitele je nyní spojeno i ocenění Nobelova cena za mír.

Krocení nitroglycerinu

Dynamit dal však lidem sílu, která byla dobře využitelná při budování železnice, ražbě tunelů, v hornictví a dalších oblastech. Z chemického hlediska je dynamit výbušninou, která svůj explozivní potenciál založila na jiné chemické látce – nitroglycerinu.

Tekutý nitroglycerin objevil v roce 1847 italský chemik Ascanio Sobrero. Tato látka však byla natolik nestabilní, že k výbuchu stačil nepatrný tlak nebo náraz.

Pro vynález výbušniny, se kterou by se dalo bezpečně manipulovat, bylo nutné především eliminovat neurotickou povahu nitroglycerinu. Řešení se jmenovalo křemelina – nezpevněná hornina s vysokým obsahem křemíku.

Jak už to tak bývá, o geniálním nápadu smíchat nitroglycerin a křemelinu nyní panují legendy. Jisté však je, že to byl právě švédský chemik Alfred Nobel, který si tento postup nechal v roce 1867 nejen patentovat, ale zahájil i průmyslovou výrobu nové výbušniny.

Vynálezce i vizionář

Kdo byl Alfred Bernhard Nobel? Nadaný a pracovitý muž, který se původně chtěl stát spisovatelem. Kromě mateřské švédštiny ovládal plynně další čtyři světové jazyky. Rád četl romány Dostojevského, přátelil se s francouzským romanopiscem Victorem Hugem.

Nakonec upsal duši nikoli literatuře, ale chemii. Patent na dynamit byl jedním z 355 patentů, které jsou spojeny s jeho jménem. Alfred Nobel zemřel v roce 1896 v italském San Remu ve věku 63 let.

Jako muž, který dokázal dostat pod kontrolu nestabilní nitroglycerin, chtěl mít i kontrolu nad tím, jak bude využíván ohromný majetek, který za života nashromáždil. Zde se projevila jeho vizionářská mysl i na jiném poli, než byla chemie.

Podle závěti měl být majetek po jeho smrti svěřen… Co bychom však jenom opisovali?! Dejme slovo samotnému panu Nobelovi, který v Paříži roku 1895 právě diktuje svůj testament…

Změnit svět…

„Já, níže podepsaný Alfred Bernhard Nobel po zralé úvaze vyjadřuji svoji poslední vůli. Přeji si, aby s majetkem, který zanechám, bylo po mé smrti naloženo takto:

Vykonavatelé mojí vůle z kapitálu získaného prodejem cenných papírů založí fond, z jehož úroků budou každoročně odměňováni z oblastí fyziky, chemie, medicíny, literatury a sbratření mezi národy ti, kteří se zasloužili v předcházejícím roce o lidstvo“.

A tak se také v roce 1901 poprvé stalo, i když se příbuzní Alfreda Nobela pokoušeli závěť zpochybnit s tím, že slavný Švéd nemohl být při smyslech, když takto o svém majetku rozhodl. Alfred Nobel tak podruhé (alespoň trochu) změnil svět.