Peníze se půjčovaly, půjčují a půjčovat budou. V dávných dobách i dnes ovšem kolem krouží žraloci, připravení zakousnout se a nepustit.

S lichvou mají lidé zkušenost od chvíle, kdy byly peníze vynalezeny. A možná ještě předtím. Jen se kdysi nepůjčovalo na Vánoce, ale na přežití.

Zabila Ježíše loby penězoměnců?

Přitom je od počátku na seznamů hříchů. Odmítají ji antické autority od Platóna (427–347 př.n.l.) po Senecu (4 př.n.l.–65 n.l.) i náboženské veličiny Mojžíšem počínaje a Mohammedem konče.

I Ježíš penězoměnce a lichváře vyhání z chrámu, což je podle některých historiků důvod, proč poměrně neškodný rebel končí na kříži. Zatímco u Římanů je braní úroků upraveno zákonem, ranné křesťanství je odmítá neb se příčí morálce i Bohu. Sv.

Jeroným (347–420) hřímá: „Není rozdílu mezi lichvářským úrokem a okradením bližního.“ Názor církve se brzy odráží i v zákonodárství světském. Úroky zapovídá kupříkladu Karel Veliký (747–814).

A to se starověké a ranně středověké hospodářství ještě více méně bez peněz obejde a nevytváří podmínky pro velké půjčování. Lichva tak zůstává spíše okrajovým hříchem, za který sice hrozí vyobcováním z církve, ale společnost příliš netrápí.

Nečisté peníze od Žida

Platí to až do 12. století, kdy se změnou charakteru hospodářství získávají peníze na významu. Lichva začíná být problém, na který reagují teologové, církve i právo. Křesťanům je sice lichva zapovězena, neboť kniha Mojžíšova praví:

„Svému bratru nepůjčuj na úrok, ať půjde o peníze, potraviny nebo o cokoli, nač se dává úrok,“ hledají si však způsoby jak striktní zákaz obejít.

Mohou si půjčovat například od Židů, kterým je povoleno vykonávat pouze nečistá řemesla, tedy i půjčovat na úvěr. Sice Tóra lichvu také zakazuje, ale pouze mezi Židy, nikoli jinověrcům. Stejně se kličkuje i v církevním výkladu.

Zatímco dříve byl lichvář proklet a po smrti mazal rovnou do pekla, se zavedením Očistce ve 12. století dostává šanci na vykoupení.

Peníze už pánubohu nesmrdí

Než se Evropa vrhne na obchod, půjčky slouží zejména dlužníkům v nesnázích. Chtít však po člověku v tísni, aby za pomoc platil není dvakrát morální. Jak se však čím dál víc používá peněz k podnikání, roste přesvědčení, že není důvod zakazovat úroky.

A přes zákazy se berou. Skrytě. Věřitelé například dostávají po dobu splácení k užívání pozemky nebo nemovitosti. Další překonanou hranicí je prolomení zákazu lichvy křesťanům, o které se postará zejména lobbista a papežský poradce Johann Eck (1486–1543).

V českých zemích je lichva povolena v roce 1484 Vladislavem Jagellonským (1456–1516). S tím jak roste počet lichvářů, roste i potřeba „ochrany trhu“.

Ať už hranicí úrokové míry, která je v roce 1543 usnesením zemského sněmu stanovena na 6 procent, nebo zakládáním tzv. Montes pietatis (Hory slitovnosti), které se snaží omezit zhoubný vliv lichvářů tím, že půjčují chudým na minimální úrok.

Současně se vzmáhajícími se lichvářskými podvody jsou v roce 1575 stanoveny tresty od ztráty cti, přes ztrátu majetku až po ztrátu hrdla.

Džungle bez pravidel

Při pohledu na současnost by se hodily i dnes. Současná doba je totiž zlatou érou lichvářských žraloků, proti kterým je i nejslavnější lichvář, Shakespearův Šajlok ze hry Kupec benátský, hotový lidumil.

Vše je povoleno, veškeré morální limity úrokové přiměřenosti odhozeny.

Existuje sice paragraf § 253 trestního zákona o „vykořisťování tísně nebo některých duševních slabostí jiného za účelem získání majetkových výhod nepoměrných k hodnotě toho, co sám plnil,“ v praxi však téměř není uplatňován.

Navíc český zákon nestanovuje žádnou procentuální hranici, od které by půjčka byla považována za lichvu. A tak lze i v televizi vidět reklamy na „výhodné“ půjčky úročené 150 procenty! Kdyby to viděl středověký lichvář, zbledl by závistí.