Ve stínu vrb u ztichlého rybníka sedí postava, která se v českém kulturním prostoru pohybuje mezi tajemstvím, mystikou a každodenním životem.

Kdo to je? Vodník. Nejde o pouhé strašidlo z vody, ale o bytost, která v sobě spojuje prastarou slovanskou víru, lidové podání i literární představivost.

Je zelený, vlhký a vždycky trochu podivín. Někdy straší, jindy pomáhá, ale nikdy není úplně zlý. Vodník se stává vládcem vodního živlu, strážcem i hrozbou. Umí být záludný, ale i spravedlivý.

V české krajině má skoro každý rybník svého hastrmana, osobu, která hlídá temnou hladinu a zrcadlí proměnlivost lidského světa. V lidových vyprávěních varuje před nebezpečím, láká k vodě i nabízí záchranu těm, kdo se do ní dostali nedopatřením.

Tragický muž, ekolog i laskavý strejda

V 19. století vstupuje vodník dokonce i do literatury. Báseň „Vodník“ Františka Ladislava Čelakovského zachycuje jeho první uměleckou podobu, Erben mu v Kytici dává tragický rozměr a Božena Němcová z něj vlastně udělá téměř lidskou bytost.

V moderních příbězích, jako je Hastrman Miloše Urbana, se mění v ekologického proroka, který trpce sleduje, jak lidé ničí jeho svět. Vodník se zkrátka proměňuje podle okolností doby.

Dětské knížky ukazují laskavé vodníky. V ilustracích Josefa Lady má dobrosrdečný úsměv a jeho svět je plný pohody. Vodníci se objevují i u Václava Čtvrtka, třeba v příbězích Rumcajse či Křemílka a Vochomůrky jako přátelské bytosti z pohádkového lesa.

Slavný je samozřejmě jeho vodník Česílko. A když se ozve bublání z rákosí, děti vědí, že to není hrozba, ale pozvání do světa fantazie.

Symbolizuje sílu vody

Etnologové potvrzují, že víra ve vodníky byla kdysi samozřejmostí. Lidé si je nevymýšleli ze strachu, ale z potřeby pochopit sílu vody, a to záplavy, mlhy, záhadná zmizení. Vodník je tak ztělesněním respektu k živlu, který dává život i bere.

Ať už mají prameny vodnických pověstí jakýkoli původ, příběhy o zeleném mužíku připomínají, že voda je mocná, a že i dnes stojí za to naslouchat jejímu hlasu.