Varovným prstem pro zločince se stává upálení, které znamená výstrahu před činy jako sodomie a incest, travičství, žhářství a čarodějnictví. Zároveň se řadí k oblíbeným veřejným podívaným. Nažhavený dav si užívá, jak se někdo jiný smaží v ohni.

Už Chammurapiho zákoník, pocházející z období kolem roku 1686 př. n. l., mluví o trestu smrti upálením. O více než 1000 let později o něm hovoří také Mannův zákoník, sepsaný na severu Indie v cca 2. století př. n. l. – 2 století n. l.

Oheň za oheň

„Řím hoří.“ Zpráva se šíří věčným městem stejně rychle jako plameny, které olizují budovy v okolí Cirka Maxima. Při požáru metropole Římské říše 18. července 64 lehne popelem 10 ze 14 okrsků města. Císař Nero (37‒68) přikazuje zatknout řadu lidí.

Po tvrdých výsleších má jasno: Jeho město zapálili křesťané a on to tak nenechá. Potrestá je. Vybírá jim pestrou paletu krutých muk. Ukřižování, uvláčení, roztrhání zvířaty. Tím nejhorším utrpením se ovšem stává upálení. Získává podobu tzv. římské svíce.

Muž, který se dopustil jediného prohřešku: uvěřil v nové náboženství, které hlásal Ježíš Kristus (7/1 př. n. l. ‒30/33 n. l.), si pomalu a s nechutí obléká papírovou tuniku natřenou z vnější i vnitřní strany voskem. Ví, co ho čeká.

Sám nedávno na náměstí přihlížel úpění nešťastníka, který se svíjel v pekelných bolestech.

Polijí je sádlem a smolou

Zanedlouho bude následovat ostatní. Povedou je ke kůlům, k nimž je pevně přivážou provazem. Poté je budou polévat vepřovým sádlem a smolou, aby si na nich žhavý živel ještě více smlsnul. Vzápětí už cítí žhavou bolest. Hoří.

Rád by pootočil tvář, aby si ulevil a alespoň na chvilku unikl hořlavé směsi. Nemá šanci. Jakmile se pokusí jenom maličko hnout hlavou, bradou mu projede ostrá bolest. Zaryl se mu do ní bodec, který zajišťuje, aby zůstal nehybný a nemohl uniknout žáru.

Ti kteří udržují oheň a pečlivě je polévají sádlem a smolou se zároveň poctivě starají o to, aby oběti hořely pomalu a co nejdéle. Přesně jako svíčky. „Jsou součástí veřejného osvětlení,“ posmívá se jim krutý Nero.