Dav souhlasně zašumí a řečník spokojeně pokračuje. Jeho slova přeruší až výkřik z publika. A další. Z toho řevu naskakuje husí kůže. Několik posluchačů se v tu chvíli sveze k zemi do přibývající kaluže vlastní krve…
V následném chaosu si nikdo nevšimne několika postav, které se prosmýknou davem a rychle mizí v úzkých uličkách mezi nízkými domky. Jedna se ještě otočí a zavolá: „Smrt Římu!“. „Sicarius,“ zamumlá znechuceně několik svědků krvavého indentu.
To slovo značí úkladného vraha. V tomto případě se jim začne říkat Sicarii. Jde o militantní židovskou zélotskou skupinu bojující proti římské okupaci Jeruzaléma v roce 70 n. l.
S ukrytými zbraněmi se vmísí do veřejných shromáždění Římanů a jejich sympatizantů – a vraždí. Dnešní badatelé je považují za předchůdce tajných ismáílitských asasínů i japonských nindžů. Ale hlavně, zřejmě za první skupinu, která se uchýlí ke strategii terorismu.

Krvavá mašinerie po francouzsku
Píše se rok 1794. Krvavá kola Velké francouzské revoluce se stále otáčejí a padá jedna hlava za druhou. Georges Jacques Danton (1759–1794) se marně pokusí zabránit teroru, ale místo toho se 5. dubna přidá do dlouhého seznamu popravených.
Ve stejném roce bude poprvé použit termín „terorista“ v dnešním slova smyslu – a to francouzským filozofem Françoisem-Noëlem Babeufem(1760–1797), který odsuzuje jakobínský režim jako diktaturu. Ani jemu dlouho hlava na krku nevydrží.
„Jako oběť dlouhodobé revoluce jsem smířen s mučednictvím. Splnil jsem svůj úkol,“ prohlásí poté, co je za účast ve Spiknutí rovných, tedy pokusu o zavedení komunismu ve Francii, odsouzen k smrti.

Zpackaný atentát
Do pařížského divadla na Rue Le Peletier, budoucího slavného operního domu Garnier, míří kočár s nanejvýš důležitým osazenstvem.
Císař Napoleon III. (1808–1873) s chotí Eugenií de Montijo (1826–1920) jedou na večerní představení Viléma Tella od Gioacchina Rossiniho (1792–1868). Je 14. ledna 1858 a kočárem z ničeho nic otřese exploze. Bombový útok!
Druhý výbuch rozbije sklo kočáru a zraní koně, třetí bomba dopadne pod vůz a vážně zraní policistu, který odvážně chrání císařský pár. Raněn bude i hlavní atentátník, italský revolucionář Felice Orsini (1819–1858). Policie ho dopadne další den.
Skóre útoku bomb na bázi fulminátu rtuťnatého je ohavné: 8 mrtvých a 142 raněných. A hlavní cíl – vládnoucí pár? Vyvázne bez zranění. Orsini poklekne s překvapujícím klidem v duši 13. března 1858 pod gilotinu. Jeho čin se však stane inspirací pro další rané teroristické skupiny…