Jeho zvědavost nezná hranic. Zatímco jiní čtou knihy, Jan Evangelista Purkyně je píše svým tělem. Na sobě zkouší látky, ke kterým by si většina lidí netroufla ani přičichnout. Když má před sebou neznámou otázku, odpověď hledá klidně i mezi životem a smrtí.

Objevitelský duch Jana Evangelistu Purkyněho (1787–1869) neopouští už během studií medicíny v letech 1814–1818. Zatímco jeho spolužáci se učí z učebnic, on si vytváří vlastní, psanou zkušeností těla.

Pije líh, kafr, různé soli, dokonce i alkaloid emetin, který vyvolává zvracení. Všechno jen proto, aby zjistil, jak na něj budou působit. Zaznamenává si pečlivě všechny účinky.

Když roku 1823 přednáší na univerzitě ve Vratislavi, posouvá hranice poznání znovu. Ve své práci popisuje devět typů otisků prstů:

„Povrch bříšek prstů se u každého člověka liší, což může mít význam praktický.“  Jeho postřeh se o desítky let později ukáže jako geniální, protože právě na jeho základě se v roce 1840 v Londýně poprvé využívají otisky prstů při vyšetřování vraždy lorda Williama Russella.

Vrchol vědecké odvahy ale přichází v roce 1825, když Purkyně připravuje čaj z nádherné, ale smrtelně jedovaté rostliny – náprstníku. „Odvar vypit v 8 hodin ráno za dobré duševní i tělesné pohody. 10 hodin: Pociťuji ošklivost.

Tep poklesl z obvyklých šedesáti až sedmdesáti úderů za minutu na 54 a často nyní vynechává. 20 hodin 30 minut: Mám mírný srdeční záchvat, návaly krve do hlavy a nutkání ke zvracení,“ zapisuje si. Smrt se mu dívá do očí, ale Purkyně přežívá a s ním i česká i světová věda.

Cesta do hlubin mozku

Touha porozumět životu vede Purkyňého dál. V Praze otevírá laboratoř a pod mikroskopem zkoumá lidský mozek. To, co dělá, je na svou dobu šokující, nikdo před ním se neodvážil takto nahlédnout do centra lidského vědomí.

Z pitev odebírá vzorky mozkové tkáně a zkoumá je s obdivuhodnou trpělivostí. Objevuje zvláštní buňky s velkými výběžky, které do té doby nikdo neznal. Pojmenuje je po sobě, Purkyňovy buňky.

Svůj objev představuje světu v roce 1837. Díky těmto nervovým buňkám lékaři poprvé chápou, jak funguje lidská nervová soustava. Až později se ukáže, že právě tyto miniaturní struktury jsou klíčem k porozumění onemocněním, jako je třeba Alzheimerova choroba.

O dva roky později přidává další převratný objev, a to Purkyňova vlákna v srdci. Jsou to tenké výběžky převodního systému srdečního, které řídí rytmus – systolu a diastolu. Díky nim se srdce stává přesným biologickým metronomem.

Sny, jazyk a duše národa

Purkyně se však nezastavuje ani u těla, ani u krve. Zajímá ho i duše člověka. V roce 1857 vydává studii O spánku, snech a stavech příbuzných, v níž jako první popisuje podstatu snění a optických iluzí.

„Sen má léčivou moc pro duševní rovnováhu,“ píše a nevědomky předjímá teorie, které o půl století později proslaví Sigmunda Freuda. Věnuje se anatomii, fyziologii i patologii, zakládá moderní českou neurologii.

Přitom mu ale nikdy nejde jen o vědu samotnou. Bojuje i za češtinu jako jazyk vzdělanců. Chce, aby lékaři mluvili s pacienty srozumitelně, a aby se český jazyk stal plnohodnotným nástrojem poznání. Jeho slova platí dodnes: „Národ, jenž zanedbává svůj jazyk, ztrácí duši.“