Obrýlený, vousatý mužík se postaví za katedru a pozorně se rozhlédne po plné třídě. „Tohle není obyčejný kalamář, milé děti,“ pronese Jakub Hron Metánovský a s úsměvem poklepe na malou nádobku s inkoustem. „Tuhle potvůrku vám žádný koťour na zem neshodí!“
Přibližně tak si můžete představit jednoho z nejsvéráznějších českých vynálezců všech dob, Jakuba Hrona Metánovského (1840–1921). Pána s kulatými brýlemi, hustým plnovousem, hlavou plnou nápadů a jazykem, který si upravil podle svého. Třeba takový profesor?
Ten byl podle něj zpyták. A student? Bažák. A co je to „myslitba“? No přece myšlenka! Hron vymýšlel věci, které leckomu připadaly trochu zvláštní, ale které měly jeden cíl: Zlepšit život.

„Děti, řekněte mi, kolikrát jste už omylem rozlily inkoust po sešitě?“ ptá se pan Hron a podívá se do plné třídy přes sklíčka svých brýlí. „Já? Každý týden!“ volá nadšeně malý bažák Franta.
„Tak to přesně pro tebe jsem vymyslel nepřevrhnutelný kalamář, chlapče!,“ pokývne vážně hlavou učitel. Tahle pomůcka byla důmyslná.
Kalamář měl širokou základnu, takže ho nebylo možné snadno převrátit, i když se postaví na kraj stolu nebo se postrčí loktem. Když do něj člověk strčil, místo aby se rozlil, zhoupl se zpátky jako vážka na vodě.

Doutník na čtrnáct dní a hlavypřevrátitel
Další vynález by dnes asi úplně neprošel, ale v 19. století to bylo jiné. Tehdy spousta dospělých kouřila doutníky. A Hron? Ten přišel s geniálním nápadem: „Když už někdo chce kouřit, proč by měl pokaždé pálit nový doutník?
Vždyť to stojí peníze!“ A tak vznikla doutníková pomůcka, která umožňovala kouřit jeden doutník čtrnáct dní. Jak to fungovalo? Doutník se uložil do speciální schránky, kde se udržovala stálá vlhkost a vzduch.
Každý den si člověk mohl potáhnout párkrát a zase doutník zavřít. Doutník se nespotřeboval najednou, ale zůstal „čerstvý“ déle. „Je to ekonomické a navíc vědecké!“ prohlašoval hrdě Hron.
Mezi další podivuhodné výtvory patří třeba hlavopřevrátitel, přístroj, který ukazuje lidem svět vzhůru nohama, aby pochopili, že všechno může být jinak, než se zdá. „Lidé mají hlavy plné starostí a myslí si, že pravda je jen jedna,“ vysvětluje pan Hron.
„Ale co když vám ukážu, že stromy mohou růst dolů a střechy domů do nebe?“ Stačí se podívat do hlavopřevrátitele, trochu jako do dalekohledu, který ale obraz otočí vzhůru nohama.
Děti se smějí, ale Hron chce, aby si všichni uvědomili, že dění kolem sebe se nedá brát jako hotová věc, má se zkoušet a zpochybňovat.

Učitel, kterému se smáli
Bohužel, i když byl Jakub Hron opravdu chytrý a měl dobré nápady, spousta lidí se mu smála. Jeho zvláštní řeč, podivné vynálezy a způsoby, jak učil, byly pro ostatní příliš jiné.
„Někdy se učitel stane bláznem jen proto, že jde jinou cestou,“ říká smutně. Naráží totiž neustále na nepochopení svých metod výuky, vynálezů i svérázné řeči.
Nakonec se proto vrací do svého rodného Metánova, kde žije o samotě, vymýšlí dál a píše si poznámky o všem, co ho napadne. Píše česky, ale svérázně podle sebe. Ačkoliv se nestal slavným jako Einstein nebo Edison, měl jednu skvělou vlastnost:
Přes nepochopení okolí nikdy nepřestal věřit svým nápadům. Protože přestože se tomu leckdo směje, často právě ti „blázni“ mění svět. Takže pokud máte nějaký nápad, Hron by vám řekl: „Nevzdávej se. Vynalézej, zpytuj, bažákuj a hlavně: Myslitbuj.“
Asi nejzvláštnější byl jeho vynález s názvem myšlenkostroj. „Je to přístroj, který vám pomůže myslet,“ říká pan Hron a postaví na stůl krabici plnou klik, koleček, trubiček a kouřových skleněnek.
Děti se kolem sbíhají a dívají se, jak stroj vydává podivné zvuky: cvak, šust, bzuk! A potom se na malém kolečku objeví slovo: Rozvažuj. „Vidíte?“ ukazuje Hron. „To vám říká myšlenkostroj. Nespěchejte, rozvažujte!“ A příště třeba:
Pochybuj, hledej… Není to skutečný stroj na výrobu myšlenek, ale věc, která připomíná, že přemýšlet je dobrodružství.