Ronds de sorciers, Hexenringe, elferingewort, vílí kruhy. Houby, mechy a trsy vysoké trávy rostoucí v podivných kruzích nacházíme po celé Evropě, v Británii, na Islandu nebo i v poušti Namib.
Před překročení jejich hranice varují pohádky a lidové zkazky všech těchto míst. Člověk může přijít o oko, ztratit rozum anebo zahynout v mladém věku. Skutečný vznik těchto zvláštních přírodních úkazů však nemá se skřítky pranic společného.
Vílí kruhy si v i dnešní pokročilé době stále uchovávají auru tajemna. Vyzařují něco dávnověkého, pohanského, co upomíná na slavnosti úsvitu a divé odlesky vysokých ohňů.
Na vůni mechu a spadaného listí, na druidské slavnosti a časy, kdy skřítkové skutečně vládli zemi a bylo zapotřebí je usmiřovat a ctít.
Přitom však tato uskupení hub, trav, mechů či květin v přírodě rozhodně nejsou ojedinělým fenoménem a zhusta se vyskytují i na našem území. Najít je můžeme v lesích i na lučinách a překročit jejich práh se bát rozhodně nemusíme.
Cestující houby
Vznikají docela přirozeně. Uchytí-li se spóry hub na určitém místě, zrodí se podhoubí, které začne z okolní půdy nasávat živiny pomocí uvolňovaných enzymů.
Bílá vlákna, z nichž později vyraší na povrchu výtrusnice, se postupně rozšiřují směrem z původního centra, které, když jsou živiny vyčerpány, odumírá. Houby tak vlastně neustále postupují jako šířící se vlna, přičemž oblast, kudy již prošly, zůstává prázdná..
„Celý kruh se postupně rozšiřuje, jak houby rostou směrem ze středu ven. Nějakých deset, možná dvacet centimetrů ročně,“ říká profesorka mykologie Lynne Boddyová z Univerzity v Cardiffu.
„Houby jsou velice agresivní druh, navzájem spolu bojují o území a většinou jedna kolonie zvítězí.V případě, že se však někde potkají dva vílí kruhy, napadnou se a navzájem se zničí. Bez přeživších.“
Zelená je tráva
Podhoubí je zodpovědné i za vílí kruhy tvořené travou. Ta bývá nejbujnější a nejzelenější právě na vnějším okraji kruhu, kam se vlákénka teprve stěhují.
Uvnitř kruhu samotného pak bývá naopak výrazně oslabena a během suchých období se v něm mohou vyskytnout i holá místa, tzv. nekrotické zóny. Tato symbióza se zdá pro trávu výhodná, ale není tomu tak. Houba ji ve skutečnosti připravuje na porážku.
Pomocí podhoubí jí poskytuje dusík a když tráva zesílí natolik, že je schopná vytáhnout vodu uloženou hlouběji v půdě, proroste do jejích kořenů a zvolna ji stráví.
Příkladem takového parazitického soužití je špička obecná, ale samotné vílí kruhy tvoří běžně i muchomůrka červená, žampion polní anebo liška obecná. „Bez hub by ekosystém jednoduše nefungoval. Žijí v symbióze s kořeny vyšších rostlin a v podstatě je živí.
Jsou to právě ony, kdo rozkládá uhynulé zbytky a vytahuje z nich živiny, které zůstávají v půdě,“ komentuje profesorka Boddyová.
Pihovatá poušť
Výjimkou jsou vílí kruhy africké pouště Namib, které se objevují v prostředí příliš suchém na výskyt hub a o jejichž původu se dosud světoví botanici přou.
Někteří kruhovité obrazce v pravidelných rozestupech připisují tunelování termitů, jiní úniku podzemních plynů. Obě tyto hypotézy se nicméně postupem času ukazují jako mylné.
Termity ani plyn totiž nikde nevidno, a především, počet jednotlivých suchých kruhů je příliš velký, než aby šlo o fenomén náhodné povahy. Jako by slunce pokrylo tvář pouště milionem malých kulatých znamének.
Čím větší, tím starší
Za nejrozměrnější ze skřítkovských hřišť je považován vílí kruh poblíž města Belfortu na východě Francie. V průměru měří přes 600 metrů a jeho stáří se odhaduje na 700 let. Tvoří ho společenství jedlé strmělky veliké.
Nicméně, někteří odborníci z britských ostrovů, včetně profesorky Boddyové, hovoří o kruzích o průměru i 800 metrů a více. V praxi jejich růst totiž nelimituje nic.
Pokud tedy máte hlad přímo kolosálních rozměrů a jste houbařské eso, kdoví, největší smaženice v dějinách vám možná leží dosah.
