V pohřební dílně starověkého Egypta je vzduch cítit směsí natronu, pryskyřic a olejů. Balzamovači pracují soustředěně, vědí, že smrt není konec, ale začátek dlouhé cesty.

Jenže ne každý má na luxusní 70denní mumifikaci s vyjmutím orgánů, drahými pryskyřicemi a jemnými obinadly. Chudí lidé i drobná šlechta proto volí jednodušší postupy.

Řecký historik Herodotos (asi 484–430/420 př. n. l.) líčí jeden z nich tak barvitě, že se až svírá žaludek: tělo mrtvého dostává „posmrtný klystýr“.

Balzamovači vstřikují cedrový olej přímo do útrob přes konečník, otvor pečlivě zašpuntují voskem a nechají působit. Cedrový olej je tak agresivní, že rozpouští vnitřnosti. Po sedmdesáti dnech vypouštějí z těla olej i s rozpuštěným obsahem.

Na světlo tak vychází jen kůže a kosti, kostra jakoby zaživa vysušená pouští. Stejná doba jako u faraona, ale úplně jiná cesta do věčnosti.

Přeplácané tváře

Ne vždy ale balzamovači odvedou práci s mistrovskou lehkostí. Když se podíváte na mumii princezny Maatkare získáte pocit, že před vámi leží žena v pokročilém těhotenství. Jenže archeologové odhalí pravdu:

břišní dutina je přeplněná výplní natolik, že vzniká falešný dojem těhotenství. Ironie osudu: „božská manželka Amonova“ má být pannou. A pak tu je princezna Henuttauej. Její tváře balzamovači tak necitlivě nacpou tukem a natronem, až doslova explodují. Výsledkem není důstojná tvář šlechtičny, ale groteskní maska smrti.

Chybějící srdce

Ani slavný Tutanchamon (vládl v letech 1333–1323 př. n. l.) nemá klidný posmrtný odpočinek. Když Howard Carter (1874–1939) otevírá hrobku, zjišťuje, že tělo mladého faraona se proměnilo v jakousi asfaltovou hroudu.

Pryskyřice a oleje reagují s lněnými obinadly a kyslíkem tak prudce, že tělo přímo v rakvi vzplane. Faraon se tak stává obětí chemické exploze, která jeho tělo navždy poznamenává. A když vědci pátrají dál, nacházejí další podivnost: chybí mu srdce.

Pravděpodobně je tak těžce rozdrcené po nehodě s rychlou koleskou, že už nemá smysl ho ukládat do posmrtné výbavy. V říši mrtvých tak Tutanchamon putuje bez nejdůležitějšího orgánu, který jinak rozhoduje o spravedlivém životě před soudem bohů.

Nevejde se do rakve

Faraon Ramesse II. (vládl asi 1279–1213 př. n. l.), prochází posmrtnou úpravou o mnoho staletí později. Balzamovači chtějí zachovat jeho slavný orlí nos. Vkládají do něj zvířecí kost, aby držel tvar, a dokonce ho vyplňují zrníčky pepře.

Jenže pak přichází problém: tělo se nevejde do rakve. Faraon je příliš ohnutý. Řešení je chladné a praktické. Lámou mu páteř, aby mohl ležet vzpřímeně. Je to zvláštní pohled:

mocný král, který vládl desítky let, spočívá se zlomenými kostmi, jen aby vyhověl tvaru kamenného sarkofágu.