Existují místa, pokrytá sloními ostatky. Prý tam sloni sami odcházejí, když přichází jejich poslední dny. A co všechno dokážou zvládnout za pomoci svých chobotů? Neuvěřitelné věci!
Také vycítí bouřku a déšť na vzdálenost stovek kilometrů a poznají sami sebe v zrcadle. A jak je to s jejich pamětí?
Říká se, že sloni nikdy nezapomínají. I když je to spíše metafora, jejich paměť je opravdu výjimečná. Stejně tak překvapují obrovskou dávkou empatie.
Nahlédněte do fascinujícího světa těchto inteligentních obrů a zjistěte, co všechno jste o nich dosud nevěděli!

Odchod na sloní hřbitov
Legenda praví, že když slon vycítí, že se blíží jeho konec, odebere se na konkrétní místo, aby naposledy spočinul mezi ostatky svých příbuzných. Právě tak prý vznikly slavné „sloní hřbitovy“ – místa plná kostí těchto majestátních zvířat.
Taková představa by naznačovala, že sloni nejen chápou smrt, ale dokonce ji dokážou předvídat. Ale opravdu tato místa existují? A vědí sloni, kdy nastane jejich čas? Zejména v Africe se skutečně najdou oblasti, kde se hromadí velké množství sloních pozůstatků.
Vědci to ale většinou vysvětlují suchem, působením pytláků, geologickými vlivy nebo výskytem toxických řas ve vodních zdrojích, které mohou otrávit celé stádo. Sloní hřbitovy tak zřejmě zůstávají spíše pověstí, živenou vyprávěním lovců či místních obyvatel.
To ale rozhodně neznamená, že by sloni smrt nevnímali nebo ji nedokázali emocionálně prožít. Odborníci totiž nevylučují, že své blízké skutečně pohřbívají.

Hlína, větve, listí
Ve studii z roku 2024 bylo v severním Bengálsku zdokumentováno pět případů, kdy byla mláďata slonů indických nalezena téměř celá zahrabaná v příkopech u čajových plantáží – z bahna trčely jen jejich nohy.
Dospělí sloni využili volné odvodňovací kanály k uložení těl mláďat, která zasypali hlínou. Místní lidé pak objevili další podobná místa a vesničtí stařešinové považují sloní pohřby za dávno známý jev.
Podobné chování zaznamenali vědci také u slonů afrických, kteří pokrývají mrtvá těla větvemi a listím. Zatím sice není jisté, zda jde skutečně o vědomý „pohřeb“, ale o výjimečnosti takového chování nikdo nepochybuje.
Indičtí sloni někdy nosí tělo mrtvého mláděte celé hodiny, někdy i několik dní, a zůstávají stát na stráži u ostatků členů stáda.
Zoologové také pozorují, že sloni projevují viditelné známky úzkosti, pokud se ocitnou v blízkosti mrtvého nebo umírajícího jedince. V některých případech dokážou i hodinu hlasitě troubit, jako by chtěli vyjádřit svůj smutek nebo volání na rozloučenou.

Prodloužená ruka
Sloní citlivost se zdaleka netýká jen empatie. Tito úžasní tvorové mají jedinečný způsob dorozumívání: kromě známé řeči těla, zvuků a čichu využívají i seismické signály.
Vibracemi v půdě dokážou komunikovat na dálku, přičemž tyto otřesy vnímají přes nohy a kosti. Sloni si mezi sebou předávají informace dokonce i na vzdálenost několika kilometrů pomocí hlubokých zvuků mimo rozsah lidského sluchu.
Pokud je některý člen stáda slabý nebo zraněný, ostatní mu věnují pozornost, pečují o něj a chrání ho. K vzájemnému pozdravu často používají své choboty – zvednou je do výšky nebo je vloží do tlamy druhého slona. Chobot ale není jen „nos“ na dýchání a čichání.
Je to multifunkční nástroj podobný ruce, kterým sloni uchopují potravu, manipulují s předměty nebo třeba prohrabávají zem.
Jeden nebo dva prsty?
Sloni se na svůj chobot spoléhají i při pití. Dokážou do něj nasát více než 10 litrů vody, kterou si pak přelijí do tlamy. A když je horko? Udělají si osvěžující sprchu! Naberou vodu a stříkají si ji zpátky na tělo.
Uvnitř chobotu se nachází až 100 000 svalových svazků, a na jeho konci mají sloni tzv. „prsty“ – drobné výčnělky, které jim pomáhají uchopit i velmi malé předměty. Tady se pozná rozdíl mezi druhy: africký slon má prsty dva, zatímco indický jen jeden.
Africké slony od těch indických poznáte i podle velikosti a tvaru uší. Ti afričtí jsou větší a jejich uši připomínají tvar afrického kontinentu, zatímco indičtí sloni jsou menší a mají uši zaoblenější.
Sloni afričtí jsou vůbec největší suchozemská zvířata planety, dospělí samci dorůstají výšky až čtyř metrů a dosahují váhy kolem šesti tun. A s takovou velikostí také přichází pořádná chuť k jídlu.
Slon denně spořádá i přes 200 kilogramů potravy, a než to zvládne, zabere mu to klidně tři čtvrtiny dne! Jejich jídelníček se mění podle období a prostředí, zahrnuje trávu, listí, keře, ovoce nebo kořínky.
Když je sucho, začnou si víc pochutnávat na větvičkách, kůře a dalších dřevnatých částech rostlin.

Sloní matriarchát
Po dlouhém období sucha se sloni snaží co nejdříve dostat k vodě a jsou v tom překvapivě úspěšní.
Dokážou „vycítit“ bouřky vzdálené stovky kilometrů, což pravděpodobně umožňuje jejich mimořádný sluch, zachycující nízkofrekvenční zvuky produkované počasím, a pak vyrazí dešti naproti.
Na dlouhých cestách za vodou a potravou vede stádo nejčastěji nejstarší a nejzkušenější slonice – matriarcha. Nese odpovědnost za směr pochodu, řešení případných konfliktů i celkovou stabilitu skupiny.
Tyto konflikty jsou ale spíše výjimečné, protože sloni fungují jako sehraný tým, ať už jde o péči o mláďata, obranu před predátory nebo spolupráci při hledání potravy. A jak by se dalo čekat, tak velké zvíře má také pořádný mozek!
Sloní mozek váží kolem 4 až 6 kilogramů, což z něj dělá největší mozek mezi suchozemskými savci. Spánkový lalok, zodpovědný za paměť, je u slonů větší a komplexnější než u člověka, a právě odtud pramení pověst o jejich legendární paměti.
Sloni patří mezi nejinteligentnější zvířata na světě, vedle lidoopů nebo delfínů. Dokážou vyrábět a používat jednoduché nástroje, projevují složité emoce a vědí, kdo jsou. Poznají sami sebe v zrcadle, což je důkazem vysoce rozvinutého sebeuvědomění.