Až do nedávna se na bezpečnost ve Formuli 1 příliš nehledělo a nehody se jen vršily. Řada pilotů to poznala na vlastní kůži, často s trvalými následky nebo bohužel i ztrátou života.
Dnes nepochopitelné je, že zpočátku nebyla ochrana jezdců prioritou, a to vedlo k mnoha tragickým momentům.
Ale i v těchto raných, nebezpečných dobách se objevovaly příběhy o neuvěřitelném štěstí a odvaze, které definovaly charakter tohoto sportu. Jak vypadaly nejhorší nehody a jak se s nimi jezdci vyrovnávali?
Dramatické momenty: Nehody, které vešly do historie
Jedním z těch, kdo zažil děsivý okamžik a přežil, byl Brazilec Mauricio Gugelmin. Na startu Velké ceny Francie 1989 se vrhl do první zatáčky, aby se mezerou dostal vpřed, ale soupeři ho uzavřeli mezi sebe.
„Náhle byl Mansell vpředu, Berger vlevo a Boutsen vpravo,“ popisoval později.
„Prudce jsem zabrzdil, zablokoval si přední kola, a bylo to.“ Gugelminův monopost vylétl do vzduchu a udělal několik salt, ale pilot se instinktivně zachoval správně – rychle vypnul elektřinu, aby zabránil požáru.
Nic se mu nestalo, zázračně vyvázl bez zranění, podobně jako Jos Verstappen (∗1972). Při Grand Prix Německa 1994 Verstappen zastavil v depu kvůli rutinnímu doplnění paliva. Při tankování palivo vystříklo a vůz pohltila ohnivá koule.
Nizozemec putoval pro jistotu do nemocnice, ale nic vážného ho nepotkalo. Tyto momenty ukazují, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí v F1.

To legendární Niki Lauda (1949–2019) boural s Ferrari roku 1976 v Nürburgringu, když narazil do svodidel. Po explozi palivové nádrže začal vůz hořet a Lauda zůstal uvězněn v plamenech několik desítek sekund, než ho ostatní jezdci vytáhli ven.
Vyproštěný Lauda měl následkem nehody těžké popáleniny, poškozený sluch, plíce i hlavu. Podstoupil sérii bolestivých plastických operací a s neuvěřitelnou vůlí se vrátil k závodění pouhých šest týdnů po nehodě.
S následky se však potýkal po zbytek života, což z něj učinilo symbol nezlomné vůle a odvahy ve Formuli 1. Jeho příběh je dodnes inspirací pro mnohé.
Smrtelné oběti: Když se sny rozplynou na trati
Jiní to štěstí neměli a jejich životy skončily na závodní trati, což je temná stránka tohoto sportu. Jedním z nich byl rakouský jezdec Jochen Rindt (1942–1970).
Osudným se mu stala Velká cena Itálie v září 1970. Během tréninku havaroval v zatáčce Parabolica slavného okruhu Monza. Jeho kolega Danny Hulme (1936–1992) k tomu vypověděl: „Jeli jsme velice rychle a on čekal se zabrzděním.
Monopost najednou zatočil doprava, pak doleva a zase doprava, načež rychle vjel doleva, do svodidel.“ Rindtova nehoda byla fatální a v nemocnici už jen konstatovali závodníkovu smrt. Ironií osudu se Jochen Rindt stal jediným posmrtným mistrem světa ve Formuli 1.

Další tragickou obětí byl Tom Pryce (1949–1977), který patřil mezi méně známé jezdce také kvůli předčasnému úmrtí. Během tréninku na Velkou cenu Jižní Afriky nejprve vyhrál a porazil dokonce Laudu, což naznačovalo jeho potenciál.
Pak měl smůlu při startu závodu a 22. kolo závodu je pro něj posledním v životě. Pryceův kolega měl technické potíže, jeho vůz pomáhali hasit dva traťoví maršálové a jednoho z nich Pryce nechtěně nabral ve vysoké rychlosti.
Přitom schytal ránu hasicím přístrojem do hlavy a jeho vůz se odrazil od svodidel, aby narazil do monopostu kolegy.
Tato děsivá událost, kdy nevinný maršál přišel o život a Pryce zemřel v důsledku nárazu hasicího přístroje, podtrhla nutnost radikálního zvýšení bezpečnosti.
Lekce z tragédií
Tyto tragické události, i když děsivé, vedly k zásadním změnám v bezpečnosti Formule 1. Každý ztracený život a vážná nehoda se staly impulsem pro vývoj nových bezpečnostních prvků a přísnějších regulací, které postupně proměnily Formuli 1 v mnohem bezpečnější sport.
Jaké konkrétní inovace byly zavedeny a kdo jsou ti, kteří se i přes všechna rizika zapsali do historie jako nejlepší jezdci všech dob? To se dozvíte v poslední části našeho článku.