Představte si to: Píše 18. června 1815, jsi členem francouzský armádě a čekáte na velkou bitvu. Všude kolem vás jsou děla a ostatní nervózní vojáci. A co děláte vy? Hrajete si… s jojem! Zdá se vám představa podivná? Není vůbec nereálná.
Na polích u belgického města Waterloo se připravují tisíce vojáků na jednu z největších bitev historie. Dusno, zbraně, napětí… Všichni čekají na rozkaz k útoku. A co dělá slavný císař a vojevůdce Napoleon I. Bonaparte (1769–1821)? Také si hraje s jojem.
Z kapsy vytahuje malý provázek s dvěma dřevěnými kotoučky. Spustí ho dolů, jojo se zatočí, a pak zase vyšplhá nahoru. Dolů… nahoru… znovu a znovu. Nejspíš se tím uklidňuje. Možná není sám, spousta jeho vojáků včetně tebe to dělá taky.
Hračce se tehdy říká bandalore nebo l’émigrette. Odkud se jojo vzalo?
Nezbytnost na cesty
O více než dvacet let dříve se v létě roku 1792 z Paříže stěhuje rodina slavného generála Gilberta du Motiera, markýze De La Fayettea (1757‒1834). Město je pro ně nebezpečné kvůli probíhající Velké francouzské revoluci. Všichni rychle balí.
Jen třináctiletý Georges Washington du Motier (1779–1849), generálův syn, pobíhá kolem kočáru a… hádáš správně – točí si jojo. Nakonec ho rychle schová do kapsy. Nemůže ho tam nechat! Bez joja nedá ani ránu.
Hračka jede s rodinou přes hory a doly až do Flander – a Georges si s ní hraje dál. Jeho otec, hrdina z americké války za nezávislost, si ji také oblíbil. Není divu – jojo rozvíjí obratnost a trpělivost. A hlavně pomáhá zapomenout na starosti.
Hodí se také k lovu
Nikdo přesně neví, kdo a kdy jojo vlastně vymyslel. Archeologické nálezy jasně ukazují, že si s ním hrály děti už ve starověkém Řecku. Badatelé našli malé keramické disky na provázku ukryté v dětských hrobech.
Dokonce se joja objevují vyobrazená i na starých vázách z té doby. Nemusíme se ale soustředit jenom na Řecko. Jojo znali také staří Egypťané nebo Indové. Vypadá to tedy, že jde o univerzální hračku. Její přínos oceňovali lidé v různých místech světa.
A pozor, nesloužila jenom na hraní. Na Filipínách údajně jojo používali k lovení zvířat. Zavěsili kámen na provaz, spustili ho ze stromu, a když se netrefili, díky provazu se jim kámen vrátil zpět.
Nápaditý hotelový poslíček
Jak se jojo dostalo do Ameriky? To také nikdo přesně neví. Možná ho tam přivezl sám La Fayette, když v roce 1777 bojoval po boku Američanů. Každopádně v roce 1866 si dva pánové jménem James L. Have a Charles Hettrick nechali hračku patentovat.
A pak přišel velký zlom v roce 1928. Pedro Flores, přistěhovalec z Filipín, pracoval v hotelu v Kalifornii jako poslíček. O polední pauze si krátil čas s jojem. Jeho kolegové byli zvědaví, co to dělá. Pedro jim ukázal pár triků a všechny nadchl.
Rozhodl se, že začne joja vyrábět. Založil malou firmu a hned druhý rok prodal přes 300 000 kusů. To je pořádná hromada točících se disků. Roku 1930 Pedro firmu prodal podnikateli Donaldu Duncanovi. Ten hračku ještě vylepšil a udělal z ní celosvětový hit. A tak se jojo dostalo i do obchodů u nás.
