Češi vypijí nejvíce piva na jednu osobu na světě. V roce 2023 je to 128 litrů piva na jednoho člověka. Stejně tak je Česko jednou ze zemí, kde je největší hustota hospod a pivnic na obyvatele. Nebýt piva, nestala by se řada historických událostí.

Kde se to ale bere? Proč jsou Češi pivním národem?

Kníže Boleslav II. (?932–999) vsedne na koně, v ruce kopí, na zádech luk. Vyráží do hustých lesů nedaleko Vyšehradu, aby si užil lov. Ale není to obyčejná cesta. V noci má totiž sen, který ho tím směrem vede.

Když se vnoří do hustých lesů a dojede až k prameni potoka, potká zde pražského arcibiskupa Vojtěcha (?956–997), který má úplně stejný sen. „Bůh mi přikázal, abych sem šel a na tomto místě vybudoval klášter,“ prohlásí.

Kníže, omámený nadpřirozenou mocí souhlasí a v roce 993 vydá zakládací listinu, díky níž je založen nejstarší mužský klášter v Čechách.

Součástí kláštera se stává kromě mnoha dalších budov i pivovar, který je tak jedním z nejstarších doložených pivovarů ve střední Evropě.

Víc víry, víc piva

Brzo se objevují další kláštery a tím pádem i další pivovary. Už z 10. století máme v pramenech zmíněné pěstování chmele, a písemné zmínky potvrzují i archeologové. Od dvanáctého století pak v Čechách stojí i skutečné chmelnice.

Kdo nemá chmelnici, ten sbírá chmel divoký, kterému se v české kotlině docela daří. A k tomu pšenice nebo ječmen, trocha pramenité vody a zázraky se v této božské zemi dějí. Jenže kromě mužů víry si rádi přihne i prostý lid. Kam jinam po mši zajít než do hospody?

Doma je doma

Během vlády Přemyslovců si pivo většinou vaří každý sám, doma, ale s rozvojem měst a městských práv, s růstem populace a tím pádem i s větší poptávkou, je potřeba udělat nějaké změny.

Z vaření piva se stává výsada, kterou disponují pouze vážení páni měšťané, kteří obdrží várečné právo. Od nich pak musí všichni ostatní nakupovat.

V některých městech si každý z nich vaří pivo doma, jinde se dohodnou a postaví si měšťanský pivovar, aby vařit nemuseli a mohli jen pít, anebo se tam várečníci střídají u vybavení, které by si doma dovolit nemohli.

Třeba v Rakovníku stojí v 16. století osm měšťanských pivovarů, ve kterých se střídá 121 várečníků.

Práva a peníze

Středověké město ale není jen shluk domů obehnaný hradbami. Města jsou politickými hráči, platí v nich vlastní pravidla i zákony a velmi pečlivě si hlídají všechna svá práva.

„Ve vesnici hned za hradbami vaří pivo,“ stěžuje si pánům konšelům soused, jehož pivo má vždycky dobrý říz.

„Unikají nám zisky a lidé se radši než v našich krčmách zpíjejí za hradbami.“ A tak je ustanoveno právo mílové – tedy, že nejméně míli od města se pivo vařit nesmí.

Monopol městských pivovarů ale trvá jen tak dlouho, dokud si šlechta neuvědomí, že by z toho taky mohla něco trhnout.

Malá domů

„Vrchnostenský pivovar má samé výhody,“ mne si ruce sládek ve službě jednoho z šlechticů. „Z našeho velkostatku bereme zdarma všechny suroviny. A navíc ušetříme i na dani, protože ta se platí jen z prodaného.

Ale urozený pán prohlásil, že co se vypije u něj doma, je pro vlastní spotřebu a to je bez daně!“ Zlaté žíly si všimnou i panovníci a zakládají pivovary královské.

Jako třeba ten v Krušovicích, který se dodnes honosí jménem Rudolfa II. (1552–1612), který jej odkoupí v roce 1583. Takový pivovar má taky své výhody. Třeba když císař rozkáže:

„A pít budete jenom moje pivo!“ Obchody jsou pak docela jednoduché, protože císaři se přece neodporuje…

Chuť středověku

Pšeničné pivo se nazývá bílé nebo bledé a vaří se jako mladé, ječné je pak tmavé a více hořké. A zdaleka ne všichni pijí stejné pivo. „Po každé várce piva bílého,“ říkají vrchnostenské instrukce.

„ze zbytků udělej jeden věrtel piva společnýho pro řemeslníky a pak pivo řídké pro spotřebu čeládky i na prodej.“ Jasně, čeládka dostane pivo zdarma, ale jeho kvalita je taková, že by uspokojila snad jedině milovníky Starobrna.

Dobré pivo dostanou jenom ti, kteří mají dost peněz nebo cti. A pracující lid se alespoň neožere a má dost síly pracovat dál! Pivo i děti – i proto, že i špatné pivo je kvalitnější, než pitná voda. Z piva se vaří kaše a omáčky, oblíbená je pivní polévka.

Recepty z 16. století jsou v tomto docela strohé: „Polévka ze sladké smetany s pivem: smíchej a povař“ anebo „Pivo nalej na smaženou cibuli a povař.“

Čas hodovkasu

Stejně jako jsou jiné chutě, jsou jiné i zvyky. „Ochutnat u nás znamená vypít,“ peskuje ve známé pohádce vesničan chudáka čerta. Ale v tom si ona pohádka moc nevymýšlí. Urození pánové holdují různým pijáckým hrám, exuje se u nich ve velkém.

Stejně tak setkání cechů doprovází všelijaké rituály. Z počátku 16. století pochází také známá Frantova práva, aneb pravidla cechu pijáckého, která jsou parodií na striktní cechovní regule.

„Přikazujeme, abyste v jídle a pití žádné míry neměli,“ píše se v nich například. „A spěte ve dne, abyste v noci měli víc síly pít…“

Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!

Stejně jako v mnoha jiných městech, i v Plzni se vaří pivo odedávna.

Privilegium měšťanům uděluje král Václav II. (1271–1305) již v roce 1295. V roce 1501 je poprvé zmíněn městský pivovar – ale jeho kvalita je tak kolísavá až špatná, až Plzeňané v roce 1839 začnou stavět pivovar nový.

První várku uvaří sládek Josef Groll (1813–1887) a na rozdíl od ostatních sládků uvaří pivo spodně kvašené. Dneska známé jako ležák plzeňského typu.

„Jak zajásali pijáci, když seznali, jakou říznou, znamenitou chutí, při pivě dosud nepoznanou, honosí se tento domácí výrobek,“ píše plzeňský kronikář. A pijáci jásají dodnes, protože krásně orosený půllitr plzeňské dvanáctky je králem všech piv dodnes.