Nový zákon přináší zásadní proměnu v chápání Boha – z přísného a nemilosrdného Jahveho Starého zákona se stává vlídný a láskyplný Hospodin.

Jak k této proměně došlo a jaké další záhady obestírají život Ježíše Krista, od jeho narození až po záhadná „tichá léta“?

Zatímco u Starého zákona lze do značné míry přistoupit na to, že jde o sbírku příběhů, které především nesou nějaké poselství a které mohou být do značné míry metaforické, v případě Nového zákona už je to složitější.

Události v něm totiž zahrnují mnohem kratší časový úsek a předkládají velké množství podrobností. Nový zákon se skládá z 27 knih, jejichž obsahem je působení a kázání Ježíše z Nazaretu a počátky křesťanství jakožto víry v Ježíše Krista.

Podle expertů vznikly jednotlivé části (evangelia) Nového zákona mezi lety 50 a 120 našeho letopočtu. Jejich autory mají být tři generace pisatelů, přičemž samotná církev pracuje s tím, že přinejmenším ti první byli přímými učedníky Krista.

Zajímavý rozpor přináší už celkový pohled na Nový zákon a jeho srovnání s první částí Bible. Velký rozdíl panuje například v tom, jak je v Novém zákoně popisován sám Bůh.

Nově to už není ten nemilosrdný, krutý a nekompromisní Jahve, který se nebojí vyvražďovat celé civilizace a který nechává krutě trpět každého, kdo se mu zprotiví včetně žen a dětí. Bůh v Novém zákoně má daleko vlídnější a láskyplnější tvář.

Odpouští, je mírnější ve svých trestech, a nechá dokonce svého syna, aby se obětoval za lidstvo. Tato poměrně zásadní proměna je mimo jiné jedním z velkých argumentů ateisticky laděných vědců.

Podle nich je zřejmé, že to odráží hlavně kulturní rozdíly panující v odlišných dobách, kdy texty vznikly, a také určitou „poptávku“ lidí po laskavějším božstvu.

Rozporů a nejasností v Novém zákonu je také poměrně dost, což u některých lidí vyvolává pochybnosti a nesouhlas s doslovným výkladem této části Písma. Můžeme začít u samotného Krista. Už jeho narození je obestřeno aurou záhad a nejasností.

Datace totiž není jednoznačná, což je vzhledem k významu této osobnosti s podivem. Různí lidé se tak z různých biblických náznaků a událostí snažili vypočítat jediné správné datum Ježíšova narození, nikdy se ale nepodařilo rozptýlit nejistotu zcela.

Dnes tak víme jen to, že všeobecně známý rok nula je spíše rokem mylným. Kristus se patrně narodil o několik let později. Evangelia nedávají ani jasnou zprávu, kde se tak stalo.

Matoušovo evangelium sice píše, že to bylo v judském městečku Betlémě, jenže to se žádnou vědeckou cestou nikdy nepodařilo potvrdit. Místo toho najdeme v jiné části informaci o tom, že Kristus vyrůstal v galilejském Nazaretu.

Ostatně, když už jsme u toho narození, rozpory v Bibli panují i ohledně Kristova rodokmenu. V Bibli se o tom hovoří dvakrát a pokaždé trochu jinak.

Obě pasáže sice hovoří o tom, že Ježíš pochází z linie slavného starozákonního krále Davida a že jeho otcem byl Josef, v tom, kdo byl otcem Josefa (a Kristovým dědečkem), už se ale rozcházejí.

Zatímco Matouš (1:16) uvádí, že Josefovým otcem byl Jacob, Lukáš (3:23) trvá na tom, že Josef byl synem Heliho. Řada teologů tento rozpor přechází s tím, že není důležitý, jelikož Josef nebyl pokrevním otcem Krista.

Mnozí badatelé nicméně upozorňují na to, že tato jednoznačná chyba ukazuje nedůvěryhodnost Bible jako historického zdroje a poukazují na to, že některé pasáže vyloženě působí jako výmysly, třeba pasáže pojednávající o tom, že měl Kristus čtyři bratry – Jakuba, Josefa, Judu a Šimona.

Křesťanství se dodnes opírá o to, že Marie byla celoživotní pannou, což činí existenci jeho pokrevních bratrů problematickou.

Teologické výklady často pracují s pojmem nevlastních bratrů nebo bratranců, avšak jazykovědci něco takového opakovaně vylučují, neboť hlavní význam v Bibli použitého slova byl skutečně bratr.

Zajímavou kapitolou jsou Kristova „tichá léta“. Ačkoliv Bible hovoří o Kristovi velmi obsáhle, neplatí to o celém jeho životě. Není například vůbec jasné, kde se měla tato nejslavnější náboženská postava nacházet v době dospívání a mladých let.

Nejčastější výklad těchto tichých nebo ztracených let praví, že Kristus jednoduše žil v Galileji a jako dospívající se tam – společně se svým otcem Josefem – věnoval tesařskému řemeslu. V Novém zákonu však o tom překvapivě chybějí zmínky.

A tam, kde nejsou důkazy, přichází prostor pro spekulace. Patrně nejčastěji se hovoří o možnosti, že Kristus byl v této době členem hnutí esejců – náboženské sekty, která po sobě zanechala slavné svitky od Mrtvého moře. Jiní badatelé jsou však ještě odvážnější.

Zabývají se možností, že prostě vyrazil – podobně jako mnoho mladých mužů v té době – do světa. Mohl prý pobývat třeba v Británii, kam se dostal společně se svým strýcem a obchodníkem Josefem z Arimatie.

Ještě divočejší spekulace pak Krista přivádějí na východ až do daleké Indie. Mnozí badatelé totiž upozorňují, že existuje celá řada nápadných podobností mezi biblickými evangelii a hinduistickými texty, pojednávajícími o životě nejvyššího boha Krišny.

Mohlo by to naznačovat, že Kristus studoval u indických mudrců? Ani pro to však nemáme prakticky žádné přímé důkazy.

Proměna obrazu Boha v Novém zákoně a záhady obklopující Kristovo dětství a mládí poukazují na dynamickou povahu náboženského vývoje a přirozenou snahu lidstva zaplnit mezery v historických záznamech.

Tyto nejasnosti a rozpory však nijak nesnižují duchovní dopad a inspiraci, kterou Bible poskytuje miliardám lidí po celém světě.