Přezdívka komodský drak zní tajemně a hrozivě, ale ve skutečnosti se jedná o varana komodského, obřího ještěra, který je největším žijícím druhem na světě.

Svým majestátním vzhledem skutečně připomíná stvoření z dávných mýtů, avšak jeho skutečná biologie a historie jsou ještě fascinující. Co se týče hmotnosti a celkové mohutnosti, tento tvor sice není drakem, ale je nepochybným králem indonéských ostrovů.

Jaká další překvapivá fakta jste o tomto pozoruhodném ještěrovi, který se zdá být z jiného světa, netušili?

Dospělí jedinci dosahují typicky délky okolo 2,6 metru a hmotnosti přibližně 54 kilogramů. Nejhmotnější zkoumaný varan vážil úctyhodných 87,4 kg, nejdelší pak měřil celkově 3,04 m při hmotnosti 81,5 kg.

Jejich nezvykle velké rozměry byly dlouho přičítány ostrovnímu gigantismu, protože v místě jejich výskytu, na indonéských ostrovech Komodo, Rinca, Flores, Gili Dasami, Gili Motang a Padar, se jiní velcí dravci nevyskytují.

V chráněném prostředí ostrovů, bez konkurence velkých savců, mohou živočichové dosáhnout větší velikosti. Jejich ocasy jsou stejně dlouhé jako jejich tělo, což jim dodává impozantní siluetu.

Zajímavostí je, že nestrávená potrava může zvýšit hmotnost varana komodského až o 20 kg, což jen podtrhuje jeho mohutnost.

Podle nejnovějších výzkumů vyplývá mohutnost varana z toho, že je zřejmě pozůstatkem australské megafauny období pliocénu a pleistocénu.

Tehdy australští varani, jako byl například vymřelý Megalania prisca, dosahovali délky až šesti metrů a váhy 600 kg. V Queenslandu byly nalezeny pozůstatky tvora, podobného varanu komodskému, staré 3,8 milionu let.

Má se tak za to, že evoluce varana proběhla v Austrálii předtím, než se dostal do izolace na indonéských ostrovech. Tato teorie o jeho australském původu dodává varanu komodskému ještě hlubší historickou dimenzi a spojuje ho s dávnými, obřími plazy.

Dlouho se o varanech mělo za to, že za jejich nebezpečnost mohou toxické bakterie obsažené v jejich slinách, které si v ústech varani záměrně pěstují, aby jim pomáhaly rychleji skolit kořist.

Nicméně, magnetická rezonance v roce 2009 odhalila překvapivou skutečnost: varani disponují jedovými žlázami ve spodní čelisti.

Když byla jedna z těchto žláz vyoperována nemocnému varanovi v zoo v Singapuru, zjistilo se, že produkuje jedovaté bílkoviny, které zamezují srážení krve oběti, snižují její krevní tlak a způsobují jí svalovou paralýzu a hypotermii, takže po pokousání varanem upadá do šoku a následně do bezvědomí.

To vysvětluje, proč i zdánlivě malé kousnutí může mít pro kořist fatální následky.

Varan má v čelistech kolem 60 vroubkovaných trojúhelníkovitých zubů o délce až 2,5 cm, které se často obměňují.

Špičky a pilovité hrany varaních zubů pokrývá vrstva oranžového povlaku obsahující koncentrované železo, které zuby činí mimořádně tvrdými a odolnými proti opotřebení, což jim umožňuje snadněji drtit kořist.

Možná že i dinosauří zuby kryl kdysi tento kov, což by byla fascinující paralela. Sliny varanů jsou často zbarveny krví, jelikož zuby jsou téměř kompletně překryté dásňovou tkání, která se během krmení přirozeně odírá.

Dlouhý žlutý jazyk varana je hluboce rozeklaný. Stejně jako většina plazů i on ho používá nejen k vnímání chuťových, ale i čichových vjemů.

Při příznivém větru, když varan za chůze dle svých zvyklostí kývá hlavou ze strany na stranu a pravidelně vyplazuje jazyk, může vycítit zdechlinu na vzdálenost čtyř až 9,5 km. Malé množství běžných chuťových buněk se u něj nachází i v hrdle.

Hmatové vjemy mu pak zprostředkovávají senzorickými destičkami vybavené šupiny na kůži, což mu umožňuje dokonalou orientaci v prostředí.

Dlouho se mělo za to, že jsou varani komodští úplně hluší. Nově bylo zjištěno, že slyší, mají však jen jednu sluchovou kůstku, třmínek, a tak je jejich sluch omezen jen na frekvenci 400 až 2000 Hz, zatímco člověk slyší zvuky o frekvencích 20 až 20 000 Hz.

Varani vidí na vzdálenost až 300 metrů a rozlišují barvy, jejich sítnice však obsahuje jen čípky, proto špatně vidí za tmy a mají problém rozlišit nehybné objekty.

Varani jsou masožravci. I když významnou část jejich jídelníčku tvoří mršiny, jsou to zdatní lovci. Na rozdíl od vrcholových predátorů však neregulují početnost své kořisti.

Součástí jejich potravy jsou bezobratlí, například kobylky či krabi, dále plazi, jako jsou užovky, chřestýšovci či karety, někdy také mláďata vlastního druhu. Pochutnají si i na ptácích, malých savcích či vejcích.

Výjimečně může dospělý varan napadnout i člověka, což z nich dělá respektované predátory. Varan komodský pije tak, že nasaje vodu do tlamy, zvedne hlavu a nechá vodu stéct do hrdla.

Během období sucha (od konce dubna do prosince) si vystačí pouze s minimálním množstvím vody.

K páření varanů často dochází po společném krmení, jelikož to je jedna z mála příležitostí, kdy se dospělí varani setkávají a alespoň částečně tolerují. Mezi samci může dojít k boji o samici, při páření pak musí často samec samici znehybnit.

Ta následně naklade asi 20 vajec, z nichž se líhnou mladí varani. Po vyklubání jsou prakticky bezbranní a stávají se tak často potravou predátorů. Jen 10 % vylíhlých varanů se dožije dospělosti.

U varanů je prokázaná partenogeneze, to znamená, že samice jsou schopny mít potomky i bez oplození samcem, z vajíček se v takovém případě líhnou samci. Varani se dožívají 30 let, což je na plazy úctyhodný věk.

Západní svět se o jejich existenci dozvěděl až v roce 1912, kdy byla publikována zpráva nizozemského přírodovědce Petera Ouwense (1849–1922), který varany popsal na základě fotografií a kůže získaných expedicí, jež na ostrov Komodo vyslala v roce 1910 nizozemská koloniální správa.

Šířily se totiž zvěsti, že na ostrově žijí draci. V přírodě se nyní jejich areál výskytu kvůli lidským aktivitám zmenšuje, proto jsou varani komodští považováni za ohrožený druh.

Je zásadní chránit tyto unikátní tvory, aby mohli i nadále fascinovat budoucí generace. Varani umějí plavat a dokážou i běžet, a to rychlostí až 19 km/h, což z nich činí překvapivě mrštné predátory.

Infekce v ranách je problémem dnešního lékařství, zvláště s rostoucí rezistencí bakterií vůči antibiotikům. V krvi varanů identifikovali vědci peptid odvozený od histonu H1, nazvaný VK25, který u nich podporuje hojení ran.

Vědci se jím inspirovali k vytvoření syntetického peptidu, nazvaného DRGN-1. Jeho využití u myší významně zlepšilo hojení ran, do budoucna by tak mohl pomáhat i lidem, což otevírá fascinující možnosti pro medicínu.