Může být věda tak zaslepená, že nerozezná pravdu od přetvářky? Rosenhanův experiment šokoval svět, když odhalil, jak snadno se zdravý člověk mohl stát „duševně nemocným“ v očích psychiatrů.

A o něco dříve, děsivý experiment s Malým Albertem ukázal, jak brutálně lze v dítěti vyvolat strach. Tyto dva kontroverzní pokusy navždy změnily pohled na psychiatrii i etiku psychologického výzkumu.

V roce 1972 vyvolal rozruch Rosenhanův experiment, který zpochybnil samé základy psychiatrické péče a diagnostiky. Americký právník, psycholog a žurnalista David Rosenhan (1929–2012) si položil palčivou otázku:

Nakolik jsou vlastně psychiatři schopni rozeznat zdravého člověka od nemocného? Impulzem mu k tomu byly případy předstíraných duševních nemocí, díky kterým se mladí muži vyhnuli nasazení ve vietnamské válce.

Domluvil se proto se sedmi dobrovolníky – od ženy v domácnosti nebo studenta vysoké školy přes malíře či dětského lékaře až po tři psychology – aby se nechali hospitalizovat každý v jiné psychiatrické nemocnici.

Všichni shodně tvrdili, že slyší hlasy, které měly být převážně nesrozumitelné; jediná slova, která byla zřetelná, měla být „prázdný“, „dutý“, „úder“ nebo „klepání“. Všichni byli přijati jako pacienti, většinou s diagnózou schizofrenie.

Hned po hospitalizaci ale falešní pacienti odložili přetvářku a chovali se jako duševně zdraví lidé. Lékaři si ale i přesto všechny jejich projevy vykládali jako symptom nemoci.

Když si pacienti zapisovali poznámky k experimentu, ocitl se v jejich spisu záznam, že „pacient projevuje psavé chování“. Když tvrdili, že se účastní psychologické studie, bylo to považováno za bludy.

I přes to, že žádné příznaky duševní nemoci neprojevovali, byl první z nich propuštěn až po týdnu, poslední po celých 52 dnech.

Průměrná doba strávená v nemocnici byla 19 dnů. Během svého pobytu se Rosenhan a další falešní pacienti stali svědky nepříjemného a neosobního zacházení; v některých případech personál pacientům i nadával, nebo je dokonce bil.

Přestože lékaři falešné pacienty neodhalili, ostatní pacienti si často všimli, že jsou duševně zdraví. Někteří měli podezření, jestli nejde o výzkumníky nebo novináře, kteří zkoumají poměry v psychiatrických léčebnách.

Rosenhanův experiment sice zpochybnil, jestli lékaři vůbec dokážou poznat, kdo je doopravdy duševně nemocný, setkal se ale i s kritikou. Lékaři namítali, že pokud pacient přijde do nemocnice, naprostou většinou příznaky duševní choroby nepředstírá.

Simulovat se podle nich také dají i čistě tělesné projevy jako bolest, takže nejde o problém jen psychiatrie, ale všech oblastí lékařství, které jsou založené na informacích od pacienta.

Přesto se ale tento experiment stal prvotním impulzem ke změně Diagnostické a statistické příručky duševních nemocí (DSM), podle které se stanovování psychiatrických diagnóz řídí.

Po zveřejnění výsledků se Rosenhanovi ozvala jedna významná klinika s tím, že něco podobného by se u nich nemohlo stát, a vyzvala ho, aby zkusil poslat falešné pacienty do jejich ústavu. Rosenhan souhlasil.

Během tří měsíců tato klinika přijala 193 pacientů a 41 z nich bylo označeno za falešné. Výzkumník ale poté odhalil, že na kliniku žádné falešné pacienty neposlal. To jen potvrdilo Rosenhanův původní závěr o obtížnosti spolehlivé diagnostiky v psychiatrii.

Jeden z nejkontroverznějších a eticky nejspornějších pokusů v psychologii provedli v roce 1920 otec behaviorální terapie, psycholog John B. Watson (1878–1958), a jeho asistentka Rosalie Rayner.

Watson se snažil porozumět tomu, jak funguje lidský strach a jestli je možné ho uměle vytvořit. Na záznamu z tohoto experimentu můžeme vidět malé batole, které si hraje s laboratorní krysou. Je veselé, zvědavé, směje se.

Najednou za jeho zády výzkumník třískne kladivem do ocelové tyče. Dítě se vyděsí a začne zoufale plakat. Když po několika takovýchto scénách uvidí krysu, už si s ní nechce hrát a třese se hrůzou.

Watson v rámci přípravy pozoroval malé děti a došel k názoru, že do určitého věku se věcí nebojí, ale jsou naopak zvědavé. Potom zaznamenal, že reakce dětí na hlasité zvuky je vrozená a není podmíněná.

A rozhodl se po vzoru slavného I. P. Pavlova (1849–1936) a jeho pokusů se psy zjistit, jestli je možné dítě naučit bát se konkrétního podnětu.

Devítiměsíční batole, které dostalo jméno Malý Albert, přihlásila do experimentu jeho vlastní matka s vidinou finanční odměny. Byla ujištěna, že se dítěti „nic moc nestane“, a za týrání dítěte výzkumníky dostala pouhý jeden dolar měsíčně.

V průběhu experimentu Watson nejdřív chlapečkovi ukazoval různé předměty a zvířata – kostky, masku, kožich, hořící noviny, živou opičku nebo velkého psa. Alberta nejvíce zaujala bílá laboratorní krysa. Tu proto Watson zvolil jako předmět experimentu.

Kdykoliv se příště Albert po bílé kryse natáhl, Watson za jeho zády udeřil do tyče, znova a znova, přestože dítě plakalo, křičelo a snažilo se od zdroje zvuku odplazit. Za pět dnů, za měsíc a za tři měsíce toto podmiňování zopakoval.

Když příště Albertovi ukázal krysu, chlapeček začal křičet hrůzou, plazil se pryč a pozvracel se strachy. A Watson slavil. Dokázal podmiňováním v dítěti vybudovat strach z něčeho, čeho se předtím nebálo. Díky tomu zjistil, že určité fobie mohou mít původ v dřívějších zkušenostech.

Pro malého Alberta ale experiment neskončil dobře. Začal se bát všech bílých nebo chlupatých předmětů, které mu laboratorní krysu připomínaly. Děsil se bílého králíka, kožichu nebo vousů Santa Clause.

Watson se po experimentu chlapce ani nepokusil vybudovaný strach znovu odnaučit. Jeho další osud ho už nezajímal.

Experiment s Malým Albertem je dnes považován za hrůznou ukázku neetického chování ve vědě a slouží jako odstrašující příklad toho, co se stane, když je vědecké poznání nadřazeno lidskému blahu.

Rosenhanův experiment a experiment s Malým Albertem, ačkoliv kontroverzní, sehrály klíčovou roli v tom, jak dnes vnímáme psychiatrickou diagnostiku a etiku v psychologickém výzkumu.

Ukázaly nám, že věda, pokud není vedena s maximální zodpovědností a empatií, může způsobit značnou škodu. Jsou to silné připomínky, že poznání by nikdy nemělo být získáno na úkor lidské důstojnosti a zdraví.