Prohlídka zámku se chýlí ke konci. Poslední místností je komnata, na jejíž zdi je rozkreslený obrovský strom se jmény předků daného rodu. Jeho větve se roztahují až do nejvzdálenějších rohů a jména psaná starodávným písmem zdobí ještě starodávnější letopočty.

Malý klučík s rozježenými vlasy zvedne oči a zeptá se: „Dědo, a proč my nemáme doma taky takový rodokmen? Uděláme si taky takový, viď že ano!“ Děda, který chce vnukovi splnit každé přání, přikývne a teprve později zjistí, do jaké šlamastiky se zamotal.

„Babičko,“ ptá se pak své chytřejší polovičky, „Jak se vlastně takový rodokmen správně dělá?“

Víc než pomocná věda

Této oblasti se věnuje jedna z takzvaných pomocných věd historických – genealogie. Slouží zejména k tomu, abychom znali rodinné souvislosti mocných rodů nebo panovníků.

Malý rodokmen najdeme snad v každé učebnici dějepisu a díky tomu i amatérští badatelé mají souhrn pravidel a návodů, které jim práci mohou ulehčit. Zbývá se jen rozhodnout, jak rodinnou kroniku zpracovat.

Rodokmen nebo rozrod?

Souhrn předků daného jedince – tedy to, po čem klučík nejspíš touží – se nazývá vývod. Ten se může kreslit právě i v podobě stromů, kdy v kořenech je takzvaný střen, tedy osoba, jejíž předky hledáme. Staré rodinné větve předků se pak rozvíjejí do koruny.

Počet předků pak samozřejmě roste geometrickou řadou a zejména u šlechtických rodů vede i k tomu, že někteří se v koruně stromu objevují hned několikrát. A pokud někdo sleduje potomky dané osoby, třeba hledá potomky zakladatele rodu, pak jde o rozrod.

Dějiny patří mužům

Důležitým rozhodnutím také je, zda je při kreslení zohledněna i gendrová rovnost, respektive nerovnost. Dávné doby totiž patří mužům a tak se sledují zejména mužští potomci.

Slovo rodokmen, které používáme běžně pro jakýkoliv rodinný strom, v genealogii sleduje totiž pouze mužské potomky. S tím souvisí i termíny po meči a po přeslici.

Pokud se totiž hovoří o konci šlechtického rodu, většinou se automaticky mluví o vymření posledního mužského potomka – po meči.

Konec Přemyslovců je kladen do roku 1306, kdy je zabit král Václav III. (1289–1306), nicméně po přeslici přemyslovská krev dál koluje v krvi mnoha následujících panovnických rodů.

Tajemství matrik

Ze snahy udělat vnoučkovi radost se stane ale zajímavý koníček. A dědeček se už nemusí ptát, ale může začít sám radit: „Nejdřív je dobré poptat se všech příbuzných.

Kam už nesahá kolektivní znalost rodiny, pomohou matriky.“ Do matrik se od 17. století zapisují narození, svatby a pohřby. Řada matrik je již dostupných online, pro ty ostatní slouží příslušné archivy.

Tady ale badatelé narazí na další problém – jsou většinou psány kurentem, který pro necvičeného čtenáře není úplně jednoduchý, a navíc, čím hlouběji jdeme do minulosti, tím méně češtiny zde najdeme a bude potřeba i znalost jazyka německého.

Modrou krev nečekejme

Důležité je místo narození – to totiž napoví, ve které matrice hledat. Začíná tak zajímavá pouť po všech koutech České republiky. Většinou záznamy končí někdy v polovině osmnáctého století, ale někteří šťastlivci se mohou dostat až k údajům z 16. století.

Do starší historie se dostanou jenom urození, ale najít mezi svými předky někoho s modrou krví nebo dokonce princeznu či krále, je velmi, velmi nepravděpodobné. Ale rodinná kronika s rodokmenem udělá radost i tak.