Z nebe prší muži s padáky. Jsou jich tisíce. Letadla hřmí oblohou, až se třese skleněné nádobí v příbornících. Na louce přistávají kluzáky s tunami vybavení. Je neděle 17. září, krátce po obědě, a začíná největší výsadková operace v dějinách vojenství.

První výsadková divize dosedne na zem západně od Arnhemu. Zatímco vojáci dávají dohromady výzbroj a spěšně se vydávají k cíli, mávají a salutují jim muži a ženy v bílých pyžamech.

Při náletu je totiž omylem zasažen blázinec a pacienti se tak potulují po zahradě. Tohle setkání je vlastně dost symbolické, ale o tom žádný z mužů, který se vydává do boje, ještě neví.

Tanky vpřed

Ten samý den kolem třetí hodiny zahřmí děla a vpřed se vydají tanky XXX. sboru pod velením generála Briana Horrockse (1895–1985). V té době přes 40 tisíc spojeneckých výsadkářů obsazuje mosty přes řeky, po kterých chtějí Spojenci přejet do Německa.

„Musíme jet přesně podle jízdního řádu,“ křičí z velitelského tanku Horrocks. „Nesmíme se zdržet ani o jednu hodinu.

Máme čtyři dny na to, abychom prorazili skrz frontu a dojeli k obsazeným mostům, po kterých naše jednotky vniknou rovnou do srdce Německa!“ Začíná závod s časem a anglické tanky túrují motory, aby tenhle závod neprohrály.

Ale už během prvních hodin se ukáže, že odpor Němců je silnější, než velení očekává.

Držíme mosty

K cílovému bodu jejich cesty je potřeba překonat šest vodních toků. Šest mostů. Pokud se přes ně spojenci nedostanou, budou krvácet. A krvácet nikdo nechce. Výsadkáři obsazují jeden most za druhým, důležitý je moment překvapení.

„Němci je nesmí vyhodit do vzduchu!“ Nejdůležitější jsou ty v Nijmegenu a Arnhemu – tam jsou řeky příliš široké, než aby vojáci mohli improvizovat. Do Arnhemu to jsou čtyři dny. To je na hranicích možností. Ale ne nemožné. Jenže Němci nehodlají sedět na zadku.

Esesáci tady nemají být

„Na východě, to je peklo,“ pokuřuje esesák cigaretu. „Máme štěstí, že nás stáhli a můžeme si tady odpočinout! Aspoň chvíli si užijeme klid.“ Jenže hned na to už dostává rozkaz, aby nastartoval tank a vyrazil proti nepříteli.

Němci zde totiž mají alokovaných několik elitních takových jednotek SS, které v Nizozemí, daleko za frontou, mají projít restrukturalizací.

A tak oproti očekávání, kdy Spojenci očekávají unavené starce a děti z Hitlerjugend, proti nim vyjedou tanky zocelené bitvami na východní frontě. Britové brání Arhnemský most ze všech sil, ale nemají šanci.

Jsou odříznutí a obklíčení a posily jsou čtvrtý den ještě 11 kilometrů daleko. Pátý den je na místo poslána polská 1. samostatná výsadková brigáda. Ale spadne přímo do silné německé palby a je konec.

Britové se na konci týdne musí stáhnout – tuhle bitvu proti silné přesile prohrávají.

Příliš smutný Monty

Spojenci tentokrát Rýn nepřekročí. Velitel celé operace, polní maršál Bernard Montgomery (1887–1976) musí spolknout hořkou pilulku. Jeho plán je v troskách. Kdyby to vyšlo, Spojenci by ještě před Vánoci pochodovali Německem přímo na Berlín.

A hlavně by se mohl blýsknout před svým rivalem, americkým generálem Georgem S. Pattonem (1885–1945), kterému by tak mohl vyfouknout pořádné vítězství.

Cenou za jeho ego je přibližně 17 tisíc mrtvých, zraněných či nezvěstných výsadkářů a nejspíš i prodloužení války o pár měsíců.