Kdo by ji neznal. Krásku s omamnou vůní, kterou milují, obdivují a uctívají miliony vděčných strávníků po celém světě. Už při pouhém vyslovení jejího jména mají slinné žlázy mnohých z nás problém se sebeovládáním. Ve světě gastronomie má své neotřesitelné místo…
Málokterý jídelní lístek se bez ní obejde. V podobě kruhového plátu z chlebového těsta v sobě zrcadlí nepřeberné panoptikum podob, chutí a přísad. Kde se vzala a co předurčilo pizzu k tomu, aby se stala jedním z nejžádanějších pokrmů současného světa?
Jedlé talíře
Na počátku všeho je placka či jakýsi prostý plochý koláč, který už několik tisíc let před startem našeho letopočtu vyrábějí staří Egypťané rozemletím obilí a jeho následným smísením s vodou.
Na takřka totožném pokrmu si pochutnávají i Etruskové, kteří obývají od 8. století př. n. l. krajinu dnešního Toskánska. Ti své tenké placaté bochníky kynutého těsta pečou na rozpálených kamenech rozmístěných kolem ohnišť.
Hotový výtvor jim pak slouží jako „jedlý talíř“, který obkládají všehochutí tehdy dostupných surovin. A jelikož jsou Etruskové zdatní obchodníci a čile kšeftují zejména s Řeky, dostávají se „jedlé talíře“ jednoho dne i na jejich stůl.
Vynalézaví potomci boha Dia si však jejich přípravu přizpůsobují k obrazu svému – čerstvě vytahanou placku obloží dobrotami ještě před pečením a první prototyp pizzy je na světě.
Jeho opojná vůně následně neunikne pozornosti římských dobyvatelů, kteří při svém tažení Řeckem rychle přijímají zaběhlou technologii za svou. Říkají jí picea (pecen nebo také něco pečeného). Nejsou však jediní, kdo se ve vývoji pizzy angažují.
Dobrota ze štítu
Podle písemných záznamů z 6. století př. n. l. si vojáci perského velkokrále Daria Velikého (kolem 550–486 př. n.
l.) zpříjemňovali volné chvíle v průběhu bitvy u Attiky chlebovými plackami, které pekli na horkých kamenech nebo na svých vlastních rozpálených štítech, a potírali sýrem, olejem a datlemi.
Teprve o 300 let později píše Marcus Porcius Cato (234–149 př. n. l.), spisovatel, politik, voják a autor prvních děl o dějinách Říma, o plochých kolech těsta, potřených olivovým olejem, bylinkami a medem, připravených na žhavých kamenech.
Jen pár let před zrodem našeho letopočtu vypráví ve svém eposu Aeneis o chlebových plackách potřených lesním ovocem i snad nejslavnější římský básník Publius Vergilius Maro (70–19 př. n. l.).
Na událost, která bude později gurmány a gurmety z celého světa prezentována jako zásadní zlom v jejím vývoji, si však pizza musí ještě nějaké to století počkat.
Budiž pizza!
Píše se rok 1522. Papežem je zvolen Adrian Florisz Dedel, který obratem přijme jméno Hadrián VI. (1459–1523).
Španělé v bitvě u Bicocca odrážejí pokus švýcarsko-francouzské koalice o dobytí Milána a ze vzdálených končin Nového světa (z Peru) jsou do Evropy poprvé dovezena rajčata.
Obyvatelé starého kontinentu však k těm divným červeným jablkům zpočátku moc velkou důvěru nemají, považují je za jedovatá, vyhýbají se jim obloukem a pěstují je jen pro dekoraci.
A to až do chvíle, než si chudí a pravděpodobně velmi hladoví neapolští rolníci navzdory hrozbě smrti jednoho dne natřou čerstvě uhnětenou placku rajčatovou pastou a strčí do pece.
Onen okamžik se ukáže jako jeden z nejzásadnějších v historii italské gastronomie. K úžasu svého okolí se nejenže neotráví, ale výsledný výtvor bezpečně utiší jejich kručící žaludky před další úmornou prací.
Recept pošlou dál a zanedlouho už si na něm pochutnává celé město. A pak už to jde jako po másle. V roce 1738 vzniká v Neapoli první pizzerie na světě.
Dostane jméno Port’Alba a nejprve jde o podomní stánek v centru města pro hladové chodce, který je v roce 1830 nahrazen kamennou restaurací. Mimochodem, stojí tam dodnes.
V té době si také na pizzu, původně rozšířenou hlavně mezi chudinou, začínají brousit své mlsné jazýčky i příslušníci bohatších vrstev.
Jméno po královně
Devatenácté století pak přinese pizze ještě jeden triumf. V roce 1889 přijíždí do Neapole v doprovodu své manželky, královny Markéty Savojské (1851–1926), italský král Umberto I. (1844–1900).
V té době působí ve městě pekař jménem Raffaele Esposito, který jako projevení úcty majestátu pošle vladaři vlastnoručně vyrobenou pizzu v barvách italské trikolory.
Sytě červenou symbolizovala rajčata, bílou barvu dodala mozzarella a zelená se z kruhového plátu těsta smála v podobě lístků bazalky.
Král, ale především jeho žena jsou podobou i chutí Espositova díla nadšeni a v děkovném dopise, který je dodnes k vidění na zdi pizzerie Brandi, vyjádří obdiv nad jeho uměním. Pekař na oplátku nazve pokrm na počest královny jejím jménem (Markéta = Margherita).
Dá tak vzniknout nejpopulárnější pizze na světě. V roce 1905 pak své dveře hladovým Američanům otevře i první pizzerie ve Spojených státech. Z USA se posléze popularita pizzy přenáší zpět do Evropy.
V 70. letech už není na území západní Evropy jediné město, ve kterém by pizzerie chyběla.
