Slizká chapadla se líně šinou světélkujícím bahnem. Pátrají po kořisti. Cupitání tří párů nožiček drobného hlodavce brzy utichne… Tak takto to v Černobylu dnes zdaleka nevypadá. Přesto tu najdete zvířata, nad kterými žasnou i vědecké kapacity!
Kalendáře se otočily na 26. dubna 1986 a svět truchlí nad ztrátou amerického herce a držitele Oscara Brodericka Crawforda (1911–1986). Toto datum se ale nakonec zapíše do historie radioaktivním perem coby černobylská havárie.
O tom má ale zatím tušení jen pár lidí. Nejhorší z jaderných katastrof postupně kontaminuje v Evropě 200 000 kilometrů čtverečních.
Radioaktivní mrak si to šine západní částí Sovětského svazu, navštíví východní Evropu a Skandinávii… a nakonec zachvátí v podstatě celou severní polokouli.
Nastupovat! Ale bez mazlíčků!
Na místě chybí funkční vybavení, ochranné pomůcky, zkušení odborníci a zejména alespoň částečná snaha říkat pravdu. Následky budou hrozivé. Až v noci z 26. na 27. dubna vyjde nařízení evakuovat Pripjať. Místní usedají do autobusů s vidinou návratu za tři dny.
Alespoň tak přesun podává vláda SSSR. Prádlo lidé nechávají na šňůrách, jídlo ve spižírně. Na přesun dohlížejí milice. Nastoupit smějí jen lidé – domácí mazlíčci zůstávají v Pripjati. Srdceryvné scény vyvažuje doufání v brzký návrat.
Kam bychom běhali…
Zamíří. Vystřelí. Psí tělo se s posledním zakňučením sveze do trávy. „Je to humus,“ odplivne si jeden z vojáků. „Je to nutný,“ oponuje druhý. Likvidační jednotky pátrají po opuštěných hafanech a systematicky je střílejí. Proč?
Panují obavy z ozářených psů, kteří se rozběhnout po Kyjevské oblasti a ještě dál a spolu s nimi se bude šířit i plejáda radioaktivních látek. Jenže to se odhady spletou. Jednotkám se zdaleka nepodaří zlikvidovat všechny.
A kupodivu, místní pesani se nikam nehrnou a zůstávají v zakázané zóně. A desetiletí běží…
Nádory a krátký život
Několik vědců vybaluje pytle s granulemi. Zástup mazlivých chlupáčů na sebe nenechá dlouho čekat. Co udělalo zdejší prostředí se zvířecími těly?
Původní psi obyvatelů Pripjati jsou, stejně jako jejich páníčci, vystaveni radioaktivnímu jódu, který má poločas rozpadu osm dní. Dnes je tu ovšem půda nasáklá izotopy stroncia 90Sr a cesia 137Cs.
Jejich poločas rozkladu se pohybuje kolem 30 let, ale rozbory ukazují, že ještě roku 1997 koncentrace ve stromech stoupá. Psy vypadají na první pohled normálně. Životem svých nezasažených příbuzných ale nežijí.
Délka pobytu mezi živými se výrazně zkrátila – umírají kolem pěti let – u většiny však nebyla zasažena schopnost reprodukce, a tak se v létě množí jako na běžícím páse. V zimě ale přijde hlad.
Trpí na nádory, mají problémy s očima – podobně, jako lidé vystavení nižší radiaci.
Pořádně přemotaná DNA
Psů tu nyní pobíhá na 800. 302 z nich odeberou zejména během kastrací vědci z amerického Výzkumného ústavu lidského genomu (National Human Genome Research Institute) krev. A nestačí se divit.
„Stačí se podívat na jejich DNA a okamžitě bez pochyb poznám, že jde o psy z Černobylu,“ pokyvuje hlavou americká genetička Elaine A. Ostranderová (*1958), která výzkum vede.
Její studie prokáže, že geny černobylských psů se liší od všech ostatních psích genů v 15 komplexních strukturách! Je proto s podivem, jak usilovně se dokážou množit, a to dokonce i se zbloudilými „normálními“ psy. K čemu takový výzkum je?
Neexistuje mnoho materiálů k působení nižší radiace na savce. „Bude složité definovat přesně důsledky tohoto typu vystavení záření, ale je velmi důležité se o to pokoušet,“ shrnuje radiolog a profesor Kolumbijské univerzity v New Yorku David Brenner.
Romantika v Rudém lese
Nejde jen o psy. Tragédie se samozřejmě podepíše na celém ekosystému. Rudý les najdete v bezprostřední blízkosti jaderné elektrárny Černobyl.
A nemá nic společného se stranickým směřováním SSSR. Po explozi jde dlouhé roky o jedno z nejkontaminovanějších míst světa.
Pokud byste se na něj přišli podívat v prvních dnech po havárii, nečetli byste sice dnes již EPOCHUplus, ale spatřili byste fascinující výjev temně červených hynoucích borovic.
A pokud byste vydrželi při vědomí až do tmy, uviděli byste, jak kmeny intenzivně září.
Černé žabičky triumfují
V prvních dvou desetiletích se vyrojí nespočty menších mutací zvířat. Myslivci musejí střílet o 106, část Rudého lesa je zpopelněna. Situace s „mutanty“ se uklidňuje, některé změny ale již zůstanou. Nad kterou vědecká srdce nejvíc zaplesala? Nad rosničkami.
Krásně zelené žabky kolem Černobylu nehledejme. Zdejší překotný vývoj si pohrál s melaninem, tedy hnědým až černým pigmentem. Výsledek? Tmavé až zcela černé rosničky! Černobylské žabky se přizpůsobily nepříznivému prostředí po svém.
Větší produkce melaninu jim umožňuje odstínit zkázonosné účinky ultrafialového záření a k překvapení vědců dokonce snižuje dopad ionizujícího záření! Přežívají tak jen tmavé mutace – ty světlé přijdou o schopnost reprodukce.
