Španělská chřipka na přelomu desátých a dvacátých let minulého století let řádila de facto všude, a tak před ní nebylo úkrytu.

Lékaři neměli ohlašovací povinnost, proto nejsou známy přesnější počty případů, ovšem jejich obrovský počet rozhodně nemohl nikomu uniknout. Rakousko a české země přitom patřily mezi nejvíce zasažené.

Pozornost veřejnosti se po větší část roku 1918 upínala k první světové válce. Zuřila už čtvrtým rokem a vybrala si miliony obětí. Ženy se doma bály o své syny, bratry i partnery, a kromě toho ještě řešily nedostatek potravin i dalších důležitých potřeb.

Do života jim, stejně jako ostatním, však postupně začala vstupovat další hrůza – pandemie španělské chřipky.

Dokonalé podhoubí

V tom samém roce byly ze zajateckých táborů v Rusku propuštěny statisíce válečných zajatců a miliony vojáků se přesouvaly na nové pozice. Pohyb lidí byl tedy enormní, čímž virus španělské chřipky získal ideální prostředí pro to, aby se mohl šířit.

Nemoc se pomalu rozpínala, ale nikdo tomu nevěnoval přílišný zájem. Dokonce o ní kolovaly vtipy.

Přestože už v červnu tento druh nemoci zabíjel, zmínky o prvních obětech se v tisku objevily až na podzim.

Kromě dětí a starších osob, které jsou vždy nejohroženější skupinou epidemií a pandemií, se španělská chřipka stala osudnou velkému počtu původně zdravých a silných jedinců.

Tvůrci dokumentárního filmu Španělská chřipka tento fakt ilustrovali na příběhu spisovatele Franze Kafky, který nemoc přežil přesto, že ho trápila tuberkulóza, kdežto jeho zdravá sestřenice Irma jí podlehla.

Hrát roli u ní mohlo případné těhotenství, protože ženy v očekávání a maminky v šestinedělí byly dalšími častými oběťmi.

Silné bolesti

Nikdo nebyl v bezpečí, ani mladí zdraví lidé z vesnic a měst, ani vysoká společenská vrstva, která si mohla dovolit nadstandardní zdravotnickou péči. Nemoc a její postup byly zkrátka nepředvídatelné.

Pacienty trápily nesnesitelné bolesti hlavy, rukou a nohou, objevila se u nich vysoká horečka, slabost a dušnost. Smrt přicházela po několikadenním utrpení. V nemocnicích se dokonce objevovaly případy sebevražd, vedoucích k jeho ukončení, často skokem z okna.

Lékařům nezbývalo nic jiného než bojovat se symptomy, lék na španělskou chřipku jako takovou neexistoval. Snižovali proto horečku a tlumili bolest, nic moc dalšího dělat nemohli.

Pouze chirurgové přišli na to, že někomu ještě mohou zachránit život operací vnitřních zánětů, které by jinak nemocní neměli šanci přežít.

Zajímavost

Profesor porodnictví Georg August Wagner, který působil v pražské porodnici U Apolináře, svým pacientkám do svalu vpichoval adrenalin. Šlo sice o doposud nevyzkoušenou metodu, nicméně jí předešel mnoha úmrtím.

Kde se vzala?

Dodnes není úplně jasné, kde se španělská chřipka poprvé objevila, ale kalkulovat můžeme se třemi teoriemi. Jednou z nich je, že se ohnisko nacházelo v Číně, odkud dělníci za prací cestovali do Evropy a Severní Ameriky.

Druhá hovoří o americkém státu Kansas, kde nemoc udeřila už na jaře roku 1918, a to ve vojenských zařízeních, jako byly tábory rekrutů. Prokázaným případem je onemocnění kuchaře, který se dostal na marodku právě s příznaky, připomínajícími klasickou chřipku. Jenže ty se šířily dál, až postihly celou základnu a vybíraly si svou daň.

Třetí možností je samotná Evropa. Vždyť miliony vojáků trávily čas na bojištích a v zajateckých táborech, mnohdy v hrozných hygienických podmínkách, kde navíc ve své bezprostřední blízkosti mívali hospodářská zvířata.

Opatření

Nošení roušek se objevilo jen v některých zemích, v Evropě hlavně v západních. Někteří lékaři je ale považovali za zastaralý způsob ochrany zdraví, vhodný leda pro středověk.

V USA, kde roušky pandemii skutečně a prokazatelně pomáhaly brzdit, se po čase bouřili sami lidé, protože už je nosit nechtěli. Časté byly samozřejmě i karantény, i když to přinášelo mnoho paradoxů.

Třeba u nás se zavíraly školy, ale divadla, restaurace a obchody byly dál otevřené. Lékaři doporučovali hlavně dostatek čerstvého vzduchu.

Víte že…

Proti španělské chřipce se lidé snažili bránit různými, často bizarními způsoby. Chvíli se tak věřilo že ji zahání červená barva, že ji lze porazit alkoholem nebo cibulí zavěšenou na krku.

Je to virus!

Dne 8. září 1918 noviny Prager Tagblatt informovaly, že „chřipka vyhasla“. Jenže opak byl pravdou, navíc nákazu lidé stále podceňovali, a to včetně odborníků. Ti si navíc mysleli, že jde o bakteriální onemocnění.

Vycházeli z výzkumu německého lékaře Richarda Pfeiffera, který už v 90. letech 19. století ohlásil, že zjistil původce chřipky – tyčinkovou bakterii.

S postupem pandemie však sílily názory, že se musel zmýlit. Lékaři přicházeli na to, že u mnoha pacientů, kteří zemřeli na španělskou chřipku, nejsou schopni Pfeifferem stanoveného původce najít.

Díky tomu zjistili, že ji způsobuje virus, navíc tak maličký, že prochází filtry. Jeho podobu se podařilo zachytit mikroskopem až v 50. letech minulého století.

Vlna za vlnou

Když 11. listopadu 1918 definitivně skončila první světová válka, přeživší vojáci se začali vracet ke svým rodinám, což znovu vedlo k šíření nemoci.

Její další vlna přišla v první polovině roku 1919. I přes počty obětí byla znovu brána na lehkou váhu a znovu také po čase veřejnost obestřel pocit, že je konečně vše zažehnáno.

O to větší šok znamenal další nárůst nakažených na začátku roku 1920, tehdy už mnozí věřili, že se španělské chřipky svět nikdy nezbaví. Jenže na jaře nákaza konečně začala slábnout, až odezněla docela – stačila si však vyžádat mezi 50–100 miliony obětí.