Za nějakých 250 milionů let světadíly na naší planetě opět splynou v jeden velký superkontinent.

Těžko říci, zda v té době bude existovat lidská civilizace, ale pokud ano, bude to pro ni znamenat jednu malou výhodu – lidé nebudou muset stavět průplavy mezi moři a oceány.

Ještě před dvěma sty lety uspořádání kontinentů mnohým přidělávalo vrásky na čele. Třeba britským obchodníkům, kteří provozovali lodní dopravu mezi Indií a Británií.

Lodě musely obeplout celou Afriku, což dopravu nejen prodražovalo a prodlužovalo, ale přinášelo jí i větší rizika. Vždyť Indický oceán a africké pobřeží byly rájem bezskrupulózních pirátů.

Podobný problém byl i na druhé straně planety. Severní a Jižní Ameriku spojuje na první pohled tenká Střední Amerika. Jenže tento úzký pás země je hornatý a obtížně překonatelný.

Koneckonců, i kdyby nebyl, tak loď plující ze San Francisca do Ria de Janeiro musela při své cestě obeplout téměř celý jihoamerický kontinent. Dvě dopravní stavby z 19. a 20. století přinesly výrazné zmenšení planety.

Suezský a Panamský průplav totiž na mnohých trasách zásadně zkrátily dobu přepravy.

Již staří Egypťané…

Kratší mořská cesta mezi Evropou a Asií skrze Středozemní moře byla snem námořníků po staletí. Ve starověku byl tento sen dokonce načas splněn, když ve 13. století před naším letopočtem se staří Egypťané prokopali z delty Nilu až do Rudého moře.

Jenže vzhledem k sezonnosti průtoku Nilu jim nová vodní cesta k užitku příliš nebyla. Průplav pak ještě obnovili Římané a naposledy v sedmém století Arabové, pak jej však pohltily písky zapomnění.

Nicméně výhody propojení Středozemního a Rudého moře nedaly mnohým lidem spát i nadále.

I Napoleon se o výstavbu případného průplavu zajímal, nicméně až na začátku druhé poloviny 19. století dal projektu jasné kontury francouzský inženýr a konzul v egyptské Alexandrii Ferdinand Marie Vicomt de Lesseps. Ten dokázal i sehnat investory z celého světa.

Oběma směry

Stavět se začalo v roce 1859 a po deseti letech mohli geografové říci, že Afrika byla od Asie definitivně oddělena. 75 milionů kubických metrů písku bylo pryč a lodě mohly plout novým průplavem, aniž by přitom musely využít jediného zdymadla.

V roce 1888 byl kanál prohlášen za neutrální území pod britskou správou, tento status zůstal nezměněn až do roku 1956, kdy se tehdejší egyptský prezident Násir pokusil průplav znárodnit. Výsledkem byla Suezská krize a průplav byl na rok uzavřen. Poté jej do správy získala egyptská společnost Správa Suezského průplavu.

V roce 2015 byl kanál konečně rozšířen a lodě tak mohou plout oběma směry současně. Do té doby byl v průplavu střídavý jednosměrný provoz.

První pokus byl neúspěšný

Na výstavbě Suezského kanálu museli nuceně pracovat chudí egyptští vesničané, za což mnozí zaplatili i svým životem. I stavba Panamského průplavu byla doprovázena mnoha tragédiemi.

V roce 1879 představil nám již známý Ferdinand Lesseps projekt zbudování průplavu přes kolumbijskou provincii v Panamské šíji. Již o rok později se začalo stavět, ale budování bylo obtížnější, než se předpokládalo.

Dělníci trpěli nemocemi, kosily je zejména malárie a žlutá zimnice. Po devíti letech, kdy byla dokončena zhruba třetina stavby, byl projekt zastaven. O život zde přišlo 20 000 lidí, z drtivé části Afroameričanů.

Myšlenka průplavu skrze Panamu však zcela nezapadla. Chytili se jí Američané, kteří v roce 1904 práce na průplavu obnovili. Stavitelé se poučili z chyb Francouzů a v první řadě se snažili zabraňovat přenosu chorob.

14 000 lodí ročně

V roce 1905 byla žlutá zimnice v oblasti vymýcena. Američané na rozdíl od Francouzů počítali s využitím zdymadel. 20. května 1913 se parní bagry střetly u Culeibry v konečné výkopové hloubce.

Zdymadla byla zbudována z betonu, poslední kubík betonu byl do zdymadel nalit 31. května 1913. A v roce 1914 byl Panamský průplav konečně otevřen.

Do roku 2000 průplav spravovaly Spojené státy americké, poté jej předaly do správy Panamě.

Panamští občané tvoří i drtivou část průplavových operátorů, kterých je dohromady 7500. Průplav nezná odpočinek ani dovolenou, je otevřen čtyřiadvacet hodin denně všech 365 dní v roce.

Za rok zde propluje kolem 14 000 lodí, od otevření průplav využilo více než 830 000 plavidel.

Průplav ovšem neslouží pouze k dopravě, jako strategické místo se stal i obchodním centrem.

Pro Panamu je průplav zlatým dolem, vždyť 80 % hrubého národního produktu Panamy přináší finanční sektor a kanál, jehož příjmy za služby dosahují přibližně 500 000 000 dolarů ročně.