Středověcí lékaři neměli moc možností, jak nemocné zachránit. Doposud zdravým radili alespoň co nejdříve ze zamořeného území odejít někam, kde je čerstvý vzduch.

Doboví odborníci totiž vycházeli z poznatků Hippokrata a Galéna, což znamená, že původ nemocí viděli v nerovnováze tělních tekutin: hlenu, krve, žluté a červené žluči.

Konkrétně mor měl způsobovat nadbytek krve, která je vlhká a teplá, a tedy ideální pro šíření hniloby, co se do těla dostala potravou nebo vzduchem. Proto se pouštělo žilou, ale používaly se také časté klystýry a dávidla.

Lidé se pak měli otírat naředěným octem, vykuřovat domácnosti vonnými dřevinami a připravovat si tzv. všelék, jehož hlavní složkou bylo hadí maso. Prevencí mělo být aromatické koření, třeba hřebíček.

Tehdejší lékaři a ranhojiči ovšem už věděli, že by se měli chránit, a tak někteří z nich nosili neprodyšné oděvy a chránili si především ústa.

Tommaso del Garbo sepsal Morové consilium, kde mimo jiné vymezil vhodné a škodlivé potraviny, z nichž nedoporučoval konzumovat rybí maso kvůli vodě, v níž ryby žijí, a hrušky pro jejich brzký vznik hniloby.

Šílený obraz doby

Evropa se tak ponořila do temného období. Ze strachu se lidé vyhýbali setkáním, dokonce se přestávali stýkat i příslušníci některých rodin. Na ulicích se potulovaly děti, které ztratily rodiče; matky a otcové oplakávali své potomky.

Mrtvých bylo tolik, že se povalovali na zemi a nebylo možné je všechny co nejrychleji pohřbít. O ceremoniálu, který býval před vypuknutím moru běžný, nemohla být řeč.

Nebylo možné uložit nebožtíka do smutečního pokoje, bdít u něj, modlit se a vypravit pohřební procesí.

Například Benátkami proplouvaly bárky a na opuštěné ostrovy odvážely mrtvé a umírající, s nimiž někdy dobrovolně odcházeli i jejich příbuzní. Věděli, že je čeká smrt, a chtěli být se svými blízkými do konce.

Jeden z takových ostrovů s názvem Poveglia je vzdálený jen šest kilometrů od centra města a dodnes patří mezi nejděsivější místa na světě.

Neustálá hrozba

V letech 1351 a 1352 nákaza postupně slábla. Epidemie se vracely, v průměru každých dvacet let, ale z evropského hlediska už nikdy neměly takovou sílu jako ta první. Postupně se také zlepšovalo povědomí o tom, co mor je a co ho způsobuje.

Zásadní byl však až v roce 1894 objev francouzsko-švýcarského lékaře Alexandra Yersina. Ten zjistil, že nákazu způsobuje tyčinková bakterie, jejímiž nositeli jsou především drobní hlodavci, poštípaní od nakažených blech. Zatímco ale například krysy většinou neonemocní, stávají se přenašeči.

Nakažené bleše se v trávicím ústrojí vytvoří shluk krve a bacilů, který poté, co někoho štípne – ať už zvíře, nebo člověka – vnikne do těla poštípaného. V tomto případě hovoříme o tzv. bubonické formě a dýmějovém moru.

Nákaza je však možná také tím, že se bleší exkrement dostane při podrbání malou rankou do těla.

Jak to probíhá?

Po bleším kousnutí se v postiženém místě zhruba do jednoho až šesti dnů vytvoří nekróza, tedy odumření buněk, a potom zduří uzliny, obvykle v tříslech a podpaží, které se plní hnisem, až z nich jsou tzv.

bubony. Když tato ložiska prasknou, infekce se dostane do celého těla. Nemocný začne být malátný, má vysoké horečky a na kůži se mu objevují černé puchýře, a to hlavně na rukou. Uvnitř jeho těla se zatím šíří parazit i do orgánů – plic, jater a sleziny.

Smrt většinou způsobí otrava krve nebo se přidají morové hlízy, halucinace i jiné psychické potíže a potom delirium a kóma, které končí smrtí.

Druhou rozšířenou variantou je pak tzv. plicní forma moru. Ta se zase přenáší kapénkovou infekcí a vede k těžkému zápalu plic, během něhož nemocný neustále kašle. Není proto divu, že měl tento typ moru tak markantní dosah.

Stejně tak je pro něj typický rychlý průběh – inkubační doba trvala pouze jeden až dva dny, smrt pak přicházela obvykle po zhruba čtyřech dnech.

Morová rána zabila rodinu českého myslitele

Nákaza morem procházela městy a devastovala je po celá staletí. Ani české země se jí nevyhnuly. V uherskobrodské kronice je zapsáno sedm morových ran, přičemž ta první zmíněná měla proběhnout v roce 1523 a zemřelo při ní více než 600 lidí.

Během té roku 1622 tady mimo další nebohé oběti zemřela manželka Jana Amose Komenského, Magdalena Vizovská, a jejich synové.

Morové sloupy

Jako prevence před nemocí nebo poděkování za konec epidemie ve městech vznikaly morové sloupy.

Například na kolínském náměstí v roce 1682 vystřídal původní sochu svatého Václava hladký sloup se sochou Panny Marie Immaculaty, která symbolizovala dobro a naději, a proto se na tomto typu staveb často objevuje.

S největší pravděpodobností měl představovat vděk za konec morové rány, která místní trápila v letech 1679 až ⁠1680. Okolo roku 1763 přibyly ještě sochy dalších světců.