Je jen málo objevů, které se jako červená nitka táhnou napříč historií od prvních staletí našeho letopočtu až do současnosti. Jednou z těchto bavlnek, silně vetkaných do naší minulosti, je právě střelný prach.

Použití našel při obřadech, rozličných bojích a válkách, ale i ve stavebnictví. Bez nadsázky můžeme říct, že jeho objev a použití navždy změnily pravidla válek a pomohly stvořit svět v podobě, v jaké ho dnes známe.

Starověká Čína byla a dodnes je nesmírně zajímavá a kulturně velmi vyspělá země. Lidstvu přinesla mnohé objevy, které se zásadním způsobem podepsaly na jeho budoucím vývoji.

Za všechny můžeme uvést například papír, bez kterého si nedovedeme představit ani jeden den. Nejinak tomu bylo se střelným prachem. Sice ho neužíváme jako věc denní potřeby, ale jeho objev změnil takřka vše. Ovšem Číňané nebyli jediní, kdo má na tomto objevu své zásluhy.

Kdysi dávno na dalekém Východě

Kdy přesně byl střelný prach objeven, se už asi nikdy nedozvíme. Rozhodně se ale nejednalo o náhlý vynález.

Z historických pramenů se můžeme dočíst, že už během prvního století našeho letopočtu používali starověcí Číňané ledek, což je jedna z hlavních složek při výrobě střelného prachu, k různým lékařským ošetřením.

Pravděpodobně se bílý prášek nasypal na ránu, zapálil a ránu vypálil. Avšak teprve ve 3. století při oslavách Nového roku plnili lidé bambusové tyče černým práškem a házeli je do ohně.

Následné hlasité výbuchy a stoupající dým měl ochránit přihlížející před zlými duchy. Přesto ani jedno z těchto období nepovažujeme za dobu jeho skutečného vzniku.

Od nápoje nesmrtelnosti k ohnivým plamenům

Už dříve existovaly jiné výbušné směsi, rozhodně však nebyly tak účinné. Mohlo by se proto zdát, že k vynálezu střelného prachu vedly dlouhé hodiny bádání na popud vojevůdců. Jenže jak už to tak častokrát bývá, cílem badatelů bylo něco úplně jiného.

Tehdejší čínští alchymisté se patrně pokoušeli vytvořit elixír mládí, či snad nápoj nesmrtelnosti, a proměnit jiné prvky ve zlato. Podle našich zkušeností z dětství bychom řekli, že museli objevit slivovici, vynalezli však něco mnohem silnějšího.

K těmto prvotním objevům střelného prachu docházelo někdy během 7.–9. století, první písemná zmínka je však datována do půlky 9. století. Autor v ní popisuje vzhled střelného prachu a zároveň varuje před jeho hořlavostí.

První vojenské využití

O střelný prach se brzy začala zajímat armáda. Fakt, že se jednalo o látku jednoduchou na výrobu, kdy bylo třeba pouze smíchat ledek, síru a dřevěné uhlí v tom správném poměru, atraktivitu nového objevu jen zvyšovalo.

Nemyslete si však, že si ho dokázal kdokoliv vyrobit doma na koleni. Tajemství správného poměru bylo přísně střežené a znali ho pouze vyvolení učenci.

A ačkoliv byl samotný střelný prach účinný, nebyly dostatečně účinné první střelné zbraně, do kterých se plnil. Při jejich použití se proto jednalo hlavně o psychologický efekt zbraně, která na bojišti působila jako zjevení z pekla.

Zákaz vývozu

Kromě utajovaného postupu výroby došlo velmi brzy i k zákazu vyvážení střelných zbraní mimo zemi.

Protože si byla Čína velmi dobře vědoma svého výsadního postavění na poli moderních vojenských zbraní a dosavadní bezpečností opatření se jí nezdála dostatečná, během 11. století došlo také k zákazu vyvážení síry a ledku.

Během 13. století si však střelný prach postupně našel cestu do Evropy i zbytku světa a mimo jiné přispěl k postupnému zániku rytířů jako nejelitnějších středověkých bojovníků.

Zlom přišel z českých zemí

Opravdový zlom nastal v 15. století, kdy došlo k plnému pochopení potenciálu střelného prachu. První spolehlivě doložitelné důkazy o výrobnách střelného prachu a použití palných zbraní s dostatečným účinkem pocházejí z našeho území.

Ve velkém je začali používat husité v čele s Janem Žižkou. Při mnohých konfliktech využívali nové zbraně k zastavení a doražení útočící pěchoty a jízdy a rychlejšímu dobývání hradů.

Ze vzdáleností, kde byl efekt luků a kuší minimální, mohli bořit brány, hradby a ochromit útočníka kakofonií ran, výbuchů a explozí, na které do té doby nikdo nebyl připraven.

Vývoj směřuje neustále kupředu

Problémem střelného prachu byl obrovský a štiplavý dým, který se po zapálení uvolňoval. Roku 1887 si s tím poradil Alfred Nobel, který si nechal patentovat bezdýmý střelný prach s názvem ballistit.

Díky svým lepším vlastnostem postupně nahradil původní střelný prach. Stále však nachází uplatnění v zábavní pyrotechnice, kde je jeho mechanická stálost a snadná iniciace výbuchu jasnou předností.

Dalším místem, kde se nadále občas používá jako levná trhavina, je při práci v lomech a při dalších odstřelovacích pracích.

Ačkoliv tedy dnes považujeme střelný prach za obyčejnou a málo účinnou explozivní látku, přinesl během historie smrt tisícům mužů a silně se podepsal na vzhledu dnešního světa.