Skupina speleologů prochází temnými chodbami jeskyně. Nikdo jiný tu není – místo není veřejnosti přístupné. Je to vzácné archeologické naleziště a hlavně místo, kde ve velkém hnízdí netopýři.

Po vlhkých stěnách se míhají světla baterek, slyšet je jen občasné kapání vody. A pak se ozve strašlivý řev!

„Někdo je tu s námi?“ Muži se zastaví a čekají. Díky tomu slyší ten strašlivý výkřik znovu. Jako kdyby někdo umíral, nebo snad ještě hůř. „Nikdo tu být nemůže, vrata jsou přece zamčená.“ Rozběhnou se, aby se dostali k místu, odkud řev zaznívá.

Jenže všude je jenom tma. Ve velkém sále se citelně ochladí. A řev se ozve potřetí. Až moc blízko. To už první nevydrží a vyrazí spěšně k východu. K prvnímu se přidá druhý, a pak už utíkají všichni. Rychlá chůze se mění v běh, běh v úprk. Ten se zastaví až u chaty, kde mají jeskyňáři základnu.

Ozvěny minulosti

Když jsou všichni v bezpečí, začnou přemýšlet, co se vlastně stalo. Nejstarší ze skupiny jen zvedne oči od plecháčku, ze kterého voní kafe s rumem. „Nojo, to se tu děje běžně.

To jste nevěděli?“ Podobných historek je kolem Býčí skály velké množství. Někdo slyší křik, někdo ve tmě zase údery kladiva o kovadlinu. Jednou speleology vyruší duch vojáka v německé uniformě. Doteky temných sil jsou zde častější než kdy jindy.

„Proč? Protože se tady stal strašlivý krvavý masakr, který nemá obdoby. Není divu, že tu duchové nenachází klid!“

Zachránce kostí

Abychom tuhle záhadu objasnili, musíme se vrátit o nějakých sto let dříve. Tehdy Moravským krasem prochází Jindřich Wankel (1821–1897). Mapuje jednotlivé jeskyně a zkoumá pozůstatky pravěkých obyvatel.

Artefakty nabízí muzeím, nebo je sám i skupuje, aby nebyly zničené. Pravěké kosterní pozůstatky lidí i mamutů totiž skupují místní cukrovary jako levný zdroj kostní moučky.

Když Wankel vstoupí do rozhlehlé jeskyně nedaleko městečka Adamov, dočká se velkého překvapení. V jeskyni nalezne velké množství cenností ze starší doby železné. Hromady pokladů – a hromada kostí!

Krvavý pohřeb

Archeologie je v té době ještě v plenkách. A tak Wankel na základě nálezů vytvoří příběh o tzv. halštatském pohřbu. Podle něj je v jeskyni pohřbena pravěká princezna ověšená šperky. Leží na dřevěném voze pobitém bronzovými plechy.

I s vozem je princezna vložena na oltář, obložena dary a zapálena. V ten okamžik do jeskyně vtrhnou ozbrojenci. Přes čtyřicet sluhů a otrokyň rozsekají na cimpr campr, koně rozčtvrtí a kusy masa rozhází všude okolo.

Usekané ruce princezny položí na oltář a obklopí šperky, aby jeskyni následně opustili. Strašlivý masakr se otiskne do stěn jeskyně a duchové si žádají pozornost do dnešních dnů.

Doteky středomoří?

Kromě mnoha dalších šperků je v jeskyni nalezena i nádherná soška býka. Není ve zdejších krajích nijak moc obvyklá, spíš připomíná stylem artefakty pocházející ze Středomoří.

Nicméně skála nese jméno býka dávno předtím, než je zde soška nalezena a souvisí tak patrně s býčím kultem, o kterém se v okolí mluví i tisíce let poté, co zaniká.

„Problém je, že doopravdy nevíme, jací bohové byli v dané době v Čechách uctíváni,“ vysvětluje archeolog Martin Golec, který se věnuje průzkumu jeskyně. Právě on může za to, že představa krvavého pohřbu ustupuje skutečné historii.

Výzkum, do kterého se pouští, odhaluje díky moderním metodám mnohá tajemství, která předtím nikdo nemohl ani tušit.

Pravda zajímavější pověsti

Zkoumáním artefaktů dochází k závěru, že nejde o jeden pohřeb, ale že velká síň Býčí skály slouží jako pohřebiště po několik generací. Je zde nalezeno hned několik vozů, které jsou jinak velmi vzácné.

Dno jeskyně je navíc pravidelně zatopeno při letních povodních, kdy se díky bouřkám rozvodní potok protékající jeskynním komplexem.

Voda je pak očistným prvkem a symbolickým zakončením pohřbu, Kosti jsou díky tomu pomíchány a rozházeny, své k tomu možná mohou říct i dávní vykradači hrobů. Nejnovější výzkum kostí pak navíc prokáže, že na žádném z těl nejsou stopy násilné smrti. Teorie masakru tak dostává povážlivé trhliny.

Náckové ničitelé

Pověst temného místa má jeskynní komplex totiž už od pradávna. I ve středověku koluje o jeskyni řada pověstí – někteří věří, že jde o místo zlé, jiní, že o místo zázračné. Tak či onak, o tajemných silách nikdo nepochybuje.

Moderním paranormálním vyšetřovatelům k tomu nahrává i podivná epizoda z druhé světové války. Tehdy jeskyni obsadí nacisté a rozhodnou se zde vybudovat továrnu na letecké motory. Nikdy není dokončena, ale upřímně – nebylo by tisíce lepších míst?

Co když zde chtějí postavit tajnou laboratoř? Tomu nasvědčuje i svědectví z první půlky devadesátých let, kdy z jeskyně odváží jakési bedny lidé s auty s německými poznávacími značkami.

V království duchů

A tak se dají mnohá svědectví o tom, že mrtví z dob dávno minulých se vrací na náš svět. Někteří svědkové vypráví, že v noci vychází z jeskyně prý průvod duchů, je slyšet pláč a výkřiky. Jako kdyby se krvavý pohřeb odehrával znovu a znovu.

Jiní zase spatřili ducha německého vojáka, který prochází tmou na obhlídce prostoru – víc než padesát let potom, co válka skončí. A i ten, kdo je skeptikem, musí jeskyním přiznat, že jde o výjimečné místo. Důležité totiž je, že v jeho magickou moc věří pravěcí obyvatelé.