Výzkum rostlin v poslední době přináší neuvěřitelná zjištění. Rostliny mají paměť, využívají množství smyslů, a ve vnímání svého okolí člověka dokonce i předčí.
Rostliny jsou už dlouho fascinujícím předmětem výzkumu. Vědci zjistili, že toho za určitých okolností dokážou opravdu hodně.
Vnímají své viditelné okolí, zvládnou rozlišovat mezi červenou a modrou barvou, vnímají vůně a reagují na ně, poznají, když se jich něco dotýká, a rozlišují mezi různými typy doteků.
Dokonce umějí vnímat i gravitaci a upravit svůj růst tak, aby jejich kořeny vždy směřovaly k zemi. Rostliny mají i něco jako vzpomínky – pamatují si infekce, které prodělaly, a různé podmínky prostředí, kterým musely v minulosti čelit.
Podle toho pak dokážou měnit svou fyziologii. Co ale rostliny nevnímají, jsme my lidé. Jsme pro ně jen jedním z mnoha vnějších vlivů a rozhodně nás nepovažují za individuální bytosti, pokud tento koncept vůbec mají.
Osobní vztah si k vám tedy vaše oblíbená rostlina nevytvoří, bude ale velice přesně vnímat, co v jejím okolí děláte.
Sluch rostlin
Ve 20. letech se zpěvačka a amatérská bioložka Dorothy Retallacková pokusila dokázat, že rostlinám prospívá klasická hudba, zatímco poslech Led Zeppelin u nich způsoboval chřadnutí.
Její teorie, i když fascinující, byly ale metodologicky sporné a odrážely spíše její osobní dojmy. Při pozdějších pokusech květiny reagovaly stejně na vybrané hudební skladby jako na hučení větráčku.
Sluch tedy pravděpodobně patří mezi smysly, které rostliny nemají. Podobně nedostatečně podložené závěry byly publikovány v roce 1973 v knize Tajný život rostlin. Mimo jiné se v knize tvrdilo, že rostliny mají emoce a dokážou rozeznávat jednotlivé lidi.
Botanici ale tuto knihu, která byla zaměřená spíš na duchovní vztah mezi lidmi a rostlinami, nepovažují za seriózní. Dala ale vědcům námět pro další výzkumy.
Křičící rostliny
Tým badatelů z univerzity v Tel Avivu nedávno zjistil, že když jsou některé rostliny vystavené stresu, vydávají vysokofrekvenční „tísňový zvuk“. Pracovali s rostlinami tabáku a rajčete.
Zkoušeli je zbavit vody nebo jim odříznout stonky a přitom se snažili zachytit případné reakce speciálním mikrofonem, který zaznamená i zvuky, které lidské ucho neslyší.
Ukázalo se, že obě rostliny začaly v nepříjemné situaci vydávat ultrazvukové „výkřiky“ v rozmezí 20–100 kilohertzů. Rostliny reagovaly na různé zdroje stresu různou hlasitostí výkřiků.
Tabák vydával hlasitější zvuk, když byl zbaven vody, než když mu odřízli stonek. Měnila se také frekvence „výkřiků“. Když vědci rajčeti odřízli stonek, začalo vydávat 25 tísňových zvuků za hodinu.
Oproti tomu rostliny, které nezažívaly žádné ohrožení nebo poškození vysílaly do světa za hodinu méně než jeden „výkřik“.
Zrak rostlin
Protože rostliny potřebují pro svůj život světlo, je pro ně smysl fungující podobně jako zrak extrémně důležitý. Mají třikrát víc receptorů citlivých na světlo než lidské oko – tedy celých dvanáct.
Rostliny dokážou rozeznat, odkud světlo přichází, kolik ho je, jakou má barvu a jak dlouho trvá. Rostlina dokonce dokáže podle barvy světla zaznamenat například to, že vedle ní stojí osoba s červenými šaty. Když ji něco stíní, rychle začne růst jiným směrem.
Podle množství světla pozná nejen to, kdy se stmívá, ale také kdy přichází jaro. Neřídí se přitom délkou dne, ale noci.
Tu rostliny měří podle množství červeného světla, dopadajícího na listy, a podle toho přizpůsobují svůj roční cyklus, tedy například, kdy vykvetou. Naopak směr růstu regulují podle množství modrého světla, které dopadá na špičky listů.
Čichající rostliny?
Je to s podivem, ale rostliny podle všeho dokážou zaznamenat i množství různých látek ve vzduchu.
Už od 80. let se kupříkladu ví, že stromy napadené housenkami začnou vylučovat feromony, které varují další stromy v okolí, a ty si začnou tvořit v listech látky, které housenky odpuzují. Původně si vědci mysleli, že jde o altruistický popud.
To ale v nedávných letech vyvrátil doktor Martin Heil, který studoval fazole. Zjistil přitom, že rostlina, které housenka ohlodává list, vysílá signál svým dalším listům. To, že ho mohou svým „čichem“ zaznamenat i rostliny v okolí, je jen šťastná náhoda.
Hmat a smysl pro gravitaci
V 60 letech udělal Frank Salisbury objev, který nám ukázal mnoho o hmatu rostlin. Zjistil totiž, že listy řepeně, na které pravidelně sahal, zežloutly a uschly, zatímco ty, kterých se nedotýkal, vesele rostly dál.
Pokud máte tedy doma pokojové rostliny, snažte se na jejich listy sahat co nejméně. Hmyzožravé rostliny zase zaznamenávají dotyk, který je přiměje sklapnout past, podle elektrických impulzů z výčnělků na listech.
Rostliny mají dokonce i smysl, kterým dokážou zaznamenat gravitaci. I v naprosté tmě bude kořen rostliny růst směrem dolů a listy zase nahoru. Čidlo, ve kterém tento smysl sídlí, se nachází ve špičce kořenu.
Cítí rostliny bolest?
Odpověď na tuto otázku je složitější, než se zdá. Rostliny jsou schopné pomocí mechanoreceptorů – receptorů tlaku – poznat, jestli se jich něco dotýká nebo se s nimi hýbe.
Dokážou také poznat, když je něco poškozuje, a reagovat na to například tím, že při okusování hmyzem vypustí chemikálie, které ho odpuzují. Očividně se snaží vyhnout tomu, aby jim něco škodilo. Vnímají ale tyto podněty jako bolest tak, jak ji známe my?
Bolest u lidí a zvířat zaznamenává nervový systém, a ten rostliny nemají. Přenos informací se u nich neděje prostřednictvím elektrických impulzů jako u živočichů, ale chemicky.
Rostliny tedy sice podněty cítí, ale nemohou cítit bolest v tom smyslu, jak ji vnímáme my.
Umí dracéna číst myšlenky?
Americký vyšetřovatel a specialista na práci s detektorem lži Clive Backster měl zvláštní nápad – připojil na detektor lži svou oblíbenou pokojovou rostlinu dracénu.
Chtěl zjistit, za jak dlouho po zalití doputuje voda do listů rostliny, což by elektrody detektoru lži zaznamenaly.
Ke svému překvapení ale detektor lži místo jednoduché čáry ukázal reakci, jakou by vyvolal člověk, který lže a bojí se, že jeho lež bude odhalena. Backster se proto domníval, že u rostliny zaznamenal strach, a rozhodl se ji ohrozit, aby tuto teorii otestoval.
Pouhá myšlenka na podpálení listu vyvolala u rostliny reakci
Zkusil namočit list dracény do horké kávy, na to ale rostlina nijak nereagovala – detektor lži ukazoval hodnoty odpovídající znudění. Šok ale přišel potom:
Když výzkumník vytáhl z kapsy krabičku zápalek s úmyslem podpálit další list, detektor lži zaznamenal silnou změnu. Vyvolala snad tento efekt jen jeho myšlenka? Backster zkusil hořící zápalku přiložit k listu rostliny, ale silnější reakce už nedosáhl.
Poté, co zápalku zase uhasil a krabičku zápalek odnesl do vedlejší místnosti, se rostlina „uklidnila“ a detektor přestal ukazovat reakci.
Backsterův efekt
V únoru 1966 byl díky tomu zformulován „Backsterův efekt“, který tvrdí, že rostliny dokážou měřitelným způsobem reagovat nejen na násilí, ale i na násilné myšlenky lidí ve svém okolí.
Pro vědecký svět tyto experimenty nebyly příliš přesvědčivé a mnoho seriózních badatelů označilo výsledky za nepodložený nesmysl. Mezi lidmi ale i tak vyvolaly vlnu úžasu a objevili se i tací, kterou teorii rozvíjeli.
Spekulovalo se například o tom, že by rostliny mohly číst myšlenky s pomocí jakýchsi bioenergetických polí.
Wood Wide Web – i rostliny mají svůj „internet“
Kořeny stromů v lese jsou navzájem propojené skrze síť houbových vláken, mycelium. Stromy skrze něj mohou komunikovat a pomáhat si.
Bioložka Suzanne Simardová z kanadské Univerzity Britské Kolumbie zjistila, že stromy jsou propojené se svým mateřským stromem, který například skrz mycelium posílá živiny svým potomkům, a to i za cenu vlastního růstu.
Nemocné stromy zase vracejí zbytky svých zásob do sítě, kde je mohou využít stromy zdravé. Skrze mycelium si stromy předávají informace o škodlivém hmyzu nebo jiném blížícím se nebezpečí.
Mycelium, které stromy spojuje, se svým fungováním nápadně podobá lidského mozku, ale i lidským sociálním systémům.
Mateřské stromy a stromoví „jedináčci“
Simardová dokázala, že mateřské stromy jsou pro zdraví lesa nesmírně důležité. Jejich role v komunitě stromů je nenahraditelná. Starají se o výživu pro své semenáčky, pomáhají stromům napadeným nemocemi, škůdci, nebo ohroženým nepříznivými podmínkami.
Tyto stromy jsou jakýmsi „zpravodajským centrem“, které řídí tok informací a dohlíží na stromy, které na něj jsou napojeny.
Jaký je náš vliv na přírodu
Pokud lidé les vykácejí a nasázejí místo něj mladé semenáčky jednoho druhu, nemají tyto stromky propojení se svým mateřským stromem. Jsou to „jedináčci“ a díky absenci mycelárního propojení jim chybí společenství, ve kterém stromy v přírodě žijí.
To negativně ovlivňuje jejich zdraví a vývoj. Jak nám věda ukazuje, i stromy potřebují své společenství a škodí jim izolace.
Simardová říká, že zdravý les sice přežije, pokud vykácíme jeden nebo dva mateřské stromy – ale je tu hranice, kdy poražení jednoho jediného mateřského stromu může způsobit, že se celý systém zhroutí a les zkolabuje. Je toho ještě hodně, co o přírodě nevíme.
Doufejme, že v budoucnu budeme vědět, jak o ni pečovat tak, aby nám nejen přinášela užitek, ale hlavně prospívala.