Bílá pokrývka každoročně láká spoustu lidí k zimním sportům. Na zasněžených svazích může ale číhat i smrtelné nebezpečí – laviny. Ve světě si ročně vyžádají desítky obětí a na rozdíl od mnoha jiných přírodních hrozeb se vyskytují i v Česku. Jak lavina vzniká, jak se jí v horách vyhnout a co dělat, když vás zasáhne?
Údolí Biały Jar na polské straně Krkonoš vypadá na první pohled nenápadně. Nic nenasvědčuje tomu, že se tu mohla odehrát jedna z největších místních tragédií.
Nenapadlo to ani velkou mezinárodní skupinu výletníků, která tudy 20. března 1968 stoupala po obvyklé cestě na horu Kopa. Bylo nádherné počasí a slunce pálilo.
Krátce před polednem si turisté udělali přestávku a někteří se dokonce svlékli do půli těla, aby si užili jarního tepla. V tu chvíli se z úbočí nad nimi utrhl obrovský plát sněhu.
Masy natáté hmoty se burácením zřítily do údolí Zlatého potoka a cestou lámaly stromy. Lavina padala méně než minutu, ale vzala s sebou 24 mladých lidí. Na místo se ihned vydali polští záchranáři.
Po několika hodinách dorazila česká Horská služba se psem a pak i polská armáda, hasiči a místní dobrovolníci. Přes všechno úsilí se podařilo zachránit jen pět zasažených. Dalších devatenáct sníh pohřbil.
Kde se laviny berou?
Právě slunečné počasí je jedním z předpokladů pro vznik laviny. Není to ale tak jednoduché. Lavin jsou různé druhy a jediné, co je spojuje, je dostatečně tlustá vrstva sněhu a strmý svah.
Na téměř kolmých úbočích se sníh do údolí sype postupně a málokdy se ho sesune velké množství najednou. Na úplně mírných svazích zase pokrývka tak snadno nepovolí.
Když už ale lavina padá, dokáže se nějakou dobu valit i po rovině, nebo dokonce v údolí narazit do protějšího kopce.
Jako když pečete dort
Nejnebezpečnější jsou laviny, při kterých se utrhne velká soudržná deska sněhu. Jak se to stane? Obvykle k tomu dochází krátce poté, co na starší sníh napadne nový.
Sněhová pokrývka není jednolitá, ale skládá se z několika vrstev s různými vlastnostmi – podobně jako když pečeme dort a jednotlivé vrstvy těsta prokládáme krémem a ovocem.
Starší sníh bývá tužší a sesedlý a od nového ho odděluje slabá vrstva, jejíž krystalky nedrží dostatečně dobře u sebe. Když po takovém sněhu potom někdo projde, může slabá vrstva povolit a novější sníh po tuhém podkladu sjede jako po klouzačce.
Slabá vrstva také může vzniknout, když naprší nebo se rychle oteplí a hmota taje – právě to se stalo osudným výpravě v Polsku.
Starověký Řím a krkonošská osada
Laviny jsou běžnou součástí přírody. Pomáhají utvářet krajinu a na místech, kam dopadají, se drží rostliny, které by jinde žít nemohly. Pro lidi ale laviny byly odedávna hrozbou. První zprávy o nich nacházíme ve spisech ze starověké Římské říše.
Když africký vojevůdce Hanibal přecházel Alpy, aby zaútočil na Řím, sesuv sněhu a kamenů strhl a zasypal cestu, po které chtěla armáda projít. V Česku se nejstarší písemná zmínka o lavinovém neštěstí objevuje přibližně před 350 lety.
Valící se sníh tehdy v krkonošské vesnici Sklenářovice zničil dvě chalupy. Zasypal v nich patnáct lidí, z nichž se zachránilo jen sedm. (Dnes už ves neexistuje a připomíná ji jen kříž v lese.)
Sníh je velká věda!
Dnes toho oproti našim předkům o lavinách víme víc. Dovedeme lépe předvídat jejich vznik a chránit se před nimi. Existuje o nich dokonce celá vědecká disciplína. Jejími průkopníky byli Švýcaři.
Není divu – v této malé hornaté zemi se lidé se sněhovými závaly setkávali pravidelně. Jako první o vlastnostech lavin psal už v roce 1706 Johann Jacob Scheuchzer, povoláním lékař.
Ve třicátých letech minulého století pak vznikla Švýcarská komise pro výzkum sněhu a lavin, která se začala sněhem skutečně zabývat vědecky.
Kde se to utrhne příště?
I díky těmto výzkumníkům umíme předpovídat, kde a s jakou pravděpodobností se sníh utrhne. Odborníci sledují místa, kde laviny padaly už dřív, změny počasí i množství sněhu. Také kontrolují jeho strukturu.
Vykopou hlubokou díru a na její stěně zkoumají, jak vypadají vrstvy sněhového „dortu“. Pokud objeví slabou nesoudržnou vrstvu, je to velké varování. Data se potom využívají pro tvorbu počítačových modelů.
Pro popis lavinové hrozby máme v Evropě pětibodovou stupnici. Než vyrazíme do hor, je dobré se podívat, který stupeň lavinového nebezpečí zrovna panuje.
Zároveň je ale potřeba se zajímat o konkrétní místa, protože reálné riziko může být na různých úbočích různé – i na každém svahu toho samého údolí. A když se změní počasí, může se nebezpečí během jediného dne zvýšit i o dva stupně.
Jak se nenechat zasypat
Nejlepším receptem, jak neskončit v lavině, je dát na rady Horské služby. Ta obvykle ví, co a jak. Nejzrádnější bývá třetí stupeň lavinového nebezpečí. Právě tehdy se stává nejvíc nehod, protože lidem riziko nepřipadá ještě tak velké a často ho podcení.
Předpověď ale není samospasná a vždy je potřeba sledovat terén. Nejvíc na ráně jste na volných pláních mimo sjezdovky a cesty. Obzvlášť pokud právě nasněžilo a před vámi se rozprostírá ten nejlákavější, nikým netknutý prašan.
Není ale dobré se spoléhat na to, že v lese laviny nehrozí – padají i tam. Ve skupině se doporučuje dodržovat rozestupy, protože slabý sníh snáz povolí pod několika lidmi. Zároveň je ale lepší nechodit po horách úplně sami, aby člověku měl vždy kdo pomoci.
A samozřejmostí je dát někomu vědět, kudy člověk půjde, a vzít si potřebné vybavení.
Nekontrolovatelná masa sněhu
Když už lavina padá a člověk se řítí spolu s ní, moc toho nezmůže. Pokud jedete na lyžích, doporučuje se mířit šikmo dolů k okraji laviny. Je to lepší než zůstat uprostřed, ale dodrží se to těžko. V lese se člověk může zkusit zachytit kmene stromu.
Když nejsou kolem ani stromy, je dobré zkoušet „plavat“. Tak se vám může podařit skončit méně hluboko.
Šance se zásadně zvyšují, když má člověk na zádech lavinový batoh – v tom je zabudovaný velký vzdušný vak, který se při pádu laviny nafoukne jako airbag v autě.
Platí, že malé těžké částice se ve valícím se sněhu dostávají hlouběji než ty velké a lehké, a člověk s vakem se najednou stane větším a lehčím, takže ho lavina vyplivne blíž k povrchu.
Pomůcky, které zachraňují životy
Běžné je nosit s sebou na túry takzvaný pípák, sondu a lopatu. Pípák (neboli lavinový vyhledávač) je krabička s vysílačem. Všechny vyhledávače po celém světě vysílají na stejné frekvenci. Krabičku si účastníci výpravy ještě před odchodem připevní na tělo.
Když pak někoho zasype sníh, ostatní si své vyhledávače přepnou na příjem. Pípáky ukazují, kterým směrem a jak daleko kamarád je. Když zachránci místo najdou, přijdou na řadu sondy – dlouhé tenké skládací tyčky.
Ty se zapíchnou do sněhu, aby se zjistilo, kde přesně a jak hluboko nešťastník je. A potom je potřeba kopat jako o život.
Osmnáct minut
Být zasypaný pod sněhem je jako být zalitý v betonu – sám se člověk vyhrabe málokdy. Oběti se podle statistik nejčastěji udusí. Proto je potřeba zavalené hledat okamžitě. Máte na to přibližně osmnáct minut.
Do osmnácti minut se devadesát procent zasypaných podaří najít živých. Potom šance prudce klesají – po půl hodině je to už jen třetina. Doporučuje se okamžitě volat záchranáře (pokud tedy máte mobilní signál) a pak hned začít hledat.
Když signál není, má prvních dvacet minut přednost hledání a až potom má smysl stoupat někam, kde signál je. Celkově se z lidí zasypaných lavinou zachrání přibližně polovina. Proto není radno brát hory na lehkou váhu.
V současnosti máme občas pocit, že přírodu ovládáme a můžeme si v ní dovolit cokoli. Laviny nám připomínají, že to tak úplně není.