Zatímco v Evropě, a zejména v Uhrách je mladší syn Karla IV. Zikmund (1368–1437) považován za velice schopného krále, Češi mu dlouho nemohou přijít na jméno. Vyčítají mu smrt Jana Husa i křížovou výpravu, kterou vedl proti husitům.

Trvá mu tak dlouhých sedmnáct let od smrti bratra Václava IV., než je v českých zemích všeobecně přijat jako král … Nenáviděný Lucemburk se českého trůnu nakonec dočkal, ale dlouho si ho neužil.

Na přelomu let 1377 a 1378 podniká Karel IV. (1316–1378), i přes svůj pokročilý věk a bolestivé onemocnění dnou spolu se starším synem Václavem IV. (1361–1419) cestu do Francie, aby tam s francouzským králem Karlem V. (1338–1380) domluvil rozdělení sfér vlivu v Evropě a přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma.

Nezapomíná ani na mladšího syna Zikmunda. Když je mu pouhých šest let, zasnoubí ho otec s Marií, nejstarší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. (1326–1382). Měla mu tak připadnout polská koruna, osud tomu však nakonec chtěl jinak.

Zikmund, polský král

Po smrti svého otce se stává desetiletý Zikmund braniborským markrabětem, zároveň je poslán na uherský dvůr. V roce 1381 ho starší bratr Václav IV., který ho celý život nenávidí, posílá do Krakova, aby se naučil polsky, zvykl si na zemi i místní lid.

Polský a uherský král Ludvík I. umírá o rok později, bez mužského dědice. Má dvě dcery, starší Marie, se kterou je Zikmund zasnouben, se má stát dědičkou polské koruny, mladší Hedvika má zdědit Uhry.

Zikmund Lucemburský se narodí roku 1368 čtvrté manželce Karla IV. Alžbětě Pomořanské, vnučce polského krále Kazimíra III. Velikého. Své jméno získává podle sv. Zikmunda, jenž je oblíbeným světcem a patronem jeho otce.

I když se říká, že přezdívku „liška ryšavá“ si vysloužil pro svoji lstivost, není to pravda, říkali mu tak už v dětství kvůli barvě jeho vlasů a později i vousů. Zikmund je velice vzdělaný, hovoří sedmi jazyky a má zálibu v rytířských turnajích.

Poláci ho za krále nechtějí

Ačkoliv Ludvík ještě před svojí smrtí jmenuje Zikmunda správcem Polska, svěří mu svoji armádu a naléhá na zdejší šlechtu, aby nového panovníka přijala, Poláci odmítají další spojení s Uhrami i Zikmunda.

Toho zprávy o smrti skoro-tchána zastihují při obléhání hradu Odolanów, které rychle ukončuje a míří do Poznaně, kde žádá složení slibu věrnosti od měšťanů i šlechty. Zatímco měšťané mu hold vzdávají, rytíři se staví proti.

Jejich odpor vede ke dva roky trvajícím sporům a nakonec k povstání, ve kterém si šlechta vynutí na polský trůn Ludvíkovu mladší dceru Hedviku.

V Uhrách bude vládnout Marie

Ani v Uhrách to pro Zikmunda nevypadá dobře. Vdova po Ludvíkovi, Alžběta Bosenská, by na uprázdněném trůnu ráda viděla svoji starší dceru Marii, ovšem bez Zikmunda.

V roce 1382, po jeho odjezdu z Uher, proto zruší Zikmundovo zasnoubení s Marií a nově ji zaslíbí Ludvíkovi Orleánskému, příslušníkovi francouzského panovnického rodu, od něhož si slibuje, že její dceři přenechá uherský trůn.

Papežské schizma mění Zikmundův život

Ve zrušení Zikmundových zásnub hraje velké roli i papežské schizma, které se rozpoutalo po smrti jeho otce a velmi ovlivnilo Zikmundovo panování, a to více než jednou.

Papež Urban VI. se sice usídlil v Římě, jak si Karel IV. přál, ale francouzští kardinálové zvolili vzdoropapeže Klementa VII., který setrval v Avignonu.

Zatímco římský papež trval na dodržení zásnubního slibu daného Zikmundovi, ten avignonský, nakloněný francouzské královské rodině, ho milerád zrušil.

Vynucená svatba s dědičkou Uher

Uherská šlechta je nejednotná, část chce za krále Zikmunda, část stojí za královnou a spojením s Francií, třetí tábor by rád na trůnu viděl neapolského krále Karla.

Zikmund se se stávající situací odmítá smířit a chce dobýt Uhry mocí, v listopadu 1385 proto obsadí vojensky Budín a vynutí si sňatek s Marii.

Opozice proti němu je ale příliš silná, takže raději odtáhne do Čech, aby s pomocí bratra Václava IV. shromáždil větší vojsko. Alžběta Bosenská zve do Uher neapolského krále Karla, aby jí pomohl na trůn dosadit její dceru. On se místo toho sám nechá v prosinci 1385 korunovat uherským králem.

Unesená manželka a tchyně

To mu královna-vdova není ochotna prominout. V únoru následujícího roku ho proto pozve na přátelskou audienci do svých komnat, kde na něj čeká najatý vrah. Ten při útoku krále Karla vážně zraní. Následně je zajat a uvržen do žaláře, kde zemře.

Na jaře 1386 vtrhne do Uher vojsko Václava IV., Alžběta se proto v dubnu usmiřuje se zetěm Zikmundem, který je koneckonců právoplatným manželem její dcery.

Konečně uherským králem

V polovině roku pak Alžbětu a Marii přepadne, unese a uvězní velmož Jan Horváth, stoupenec zavražděného krále Karla. V lednu 1387 před zraky její dcery uškrtí Horváth Alžbětu.

Dne 31. března 1387 je Zikmund ve Stoličném Bělehradě konečně korunován uherským králem, vězněnou Marii osvobodí vojenské oddíly jejího strýce a Zikmund, aby se jí zalíbil, nechá povraždit všechny Horváthovce.

Ačkoliv je jediným Lucemburkem na uherském trůnu v celé historii, vydrží na něm padesát let.

Špatná vláda krále Václava IV.

V Čechách mezitím vládne Zikmundův nevlastní bratr Václav IV. Ačkoliv je vzdělaný a ovládá jazyky, chybí mu vlastnosti, které činily tak dobrého panovníka z jeho otce, zejména odpovědnost, svědomitost, vytrvalost, důslednost a schopnost kompromisů.

Naopak velmi známá je jeho záliba v alkoholických nápojích, opilý potom často propadá záchvatům vzteku. České země pod jeho vládou nevzkvétají, naopak, a navíc jsou ještě sužovány morem. To vede k nespokojenosti šlechty, která krále v roce 1394 dokonce zajme.

V jejím čele stojí Václavův bratranec Jošt Lucemburský, osvobozuje ho až Zikmundův mladší bratr Jan Zhořelecký.

Sesazený římský král

Karel IV. zajistil pro svého syna Václava IV. korunu římského krále, stal se jím už v červnu 1376, o měsíc později byl i korunován.

Porýnští kurfiřti jsou ovšem s Václavem v roli říšského krále nespokojeni, vyčítají mu nedůslednost v řešení říšských problémů i církevní politiky, zejména papežského schizmatu, i neustálé konflikty s bratrem Zikmundem.

V srpnu 1400 je proto rozhodnuto o sesazení Václava IV. z říšského trůnu s odůvodněním, že jde o krále „nepotřebného a nečinného i nedbalého“. Václav své sesazení neuzná a dál titul říšského krále používá.

Vlastním bratrem zatčený a uvězněný český král

V únoru 1402 svěřuje Václav IV. své vladařské pravomoci Zikmundovi, aby ho zastupoval pro dobu zamýšlené korunovační cesty do Říma, v březnu ho Zikmund nechá zatknout a uvěznit ve Vídni.

Drancuje české hrady, do rukou se mu dostane i královská pokladnice, tedy stříbronosné město Kutná Hora. Odpor, který proti němu v Čechách rychle vzrůstá, kdy se proti němu staví i bratranec Jošt, se Zikmund snaží potlačit vojensky.

Musí ale řešit naléhavé problémy v Uhrách, kde o trůn usiluje neapolský král Ladislav, a tak i s nashromážděným bohatstvím odtáhne. Naopak Václavovi se daří uniknout ze zajetí a vrací se do Čech.

Zikmund říšským králem

Mezitím nabírá papežské schizma na síle, v čele církve stojí hned tři papeži. Říšským králem je místo Václava IV. zvolen Ruprecht III. Falcký, po jeho smrti roku 1410 se cesta k tomuto titulu otevírá Zikmundovi.

Václav IV. to však nechce dopustit a sbírá hlasy kurfiřtů pro bratrance Jošta. Když ten v lednu 1411 umírá, novým říšským králem se s podporou Václava IV., kterému přislíbí vytvoření postu říšského císaře, jenž mu bude náležet, stává Zikmund Lucemburský.

(Ne)úspěšný kostnický koncil

Jako římský král se Zikmund snaží o odstranění papežského schizmatu. Přiměje proto jednoho ze tří papežů, Jana XXIII., aby svolal koncil do Kostnice (1414–1418). Jeho výsledkem je abdikace všech tří stávajících papežů a zvolení papeže nového.

Tím se roku 1417 stává Otta Colonna, který přijímá jméno Martin V. Pro Čechy ale představuje koncil v Kostnici bolavé místo dějin, neboť právě zde má své učení obhájit mistr Jan Hus, kterému Zikmund na cestu vydává ochranný glejt.

Smrt Husa a revoluce v Čechách

Podle historika Petra Čorneje dělá Jan Hus osudovou chybu, když spěchá do Kostnice, aby stihl začátek koncilu, zatímco Zikmund směřuje do Cách, kde je 8. listopadu 1414 korunován králem Svaté říše římské.

Nemůže tak českého církevního reformátora ochránit, čehož jeho protivníci dokonale využívají a dne 6. 7. 1415 je Hus jakožto heretik v Kostnici upálen. To vyvolá u jeho příznivců v Čechách hněv a vede k vypuknutí husitské revoluce.

Král je mrtev, ať žije král

Za její počátek je považována první pražská defenestrace, během níž jsou v červenci 1419 protihusitští novoměstští radní svrženi z okna radnice.

Když se o události doslechne Václav IV., kterému se ani přes naléhání koncilu i Zikmunda nedaří zastavit „sílící kacířství“ v Českém království, dostane záchvat mozkové mrtvice či epilepsie. Na jeho následky 16. srpna 1419 Václav IV. umírá. Jediným dědicem českých zemí se stává Zikmund.

Zikmundovy boje s husity

Katolická církev očekává jeho nástup se samozřejmostí, husité s obavami. Chtějí, aby nový král přijal jejich požadavky, přijímání z kalicha a zabavení církevního majetku, což on odmítá.

V březnu 1420 je proto za jeho přítomnosti ve Vratislavi vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. V květnu obléhá Zikmund s křižáckým vojskem Prahu, je ale poražen jak v červenci na Vítkově, tak v listopadu pod Vyšehradem.

Protože má ale ve své moci Pražský hrad, nechá se 28. července korunovat českým králem.

Požadavky husitů jsou nepřijatelné

Na jaře 1421 se v Čáslavi schází sněm, kde je Zikmund jako český král odmítnut, ale na Moravě, ve Slezsku a s v Lužici ho šlechta jako svého panovníka uznává.

Po prohrané bitvě u Německého Brodu v lednu 1422 z českých zemí odtáhne a v příštích letech se je snaží získat kombinací diplomatického a vojenského nátlaku.

Teprve až v roce 1429 jsou husité opět ochotni se Zikmundem jednat a přijmout ho za krále, ovšem za předpokladu, že uzná jejich program. Pro světskou hlavu křesťanstva je to ovšem nepřijatelná podmínka.

Říšský císař konečně českým králem

Dne 31. května 1433 je Zikmund papežem Evženem IV. korunován římským císařem.

Tento papež zároveň svolává koncil do švýcarské Basileje (1431–1445), který má řešit sjednocení římskokatolické církve s východními církvemi i s husity v podobě Basilejských kompaktát (1436), která ale nejsou později církví potvrzena.

Po bitvě u Lipan roku 1434 se Zikmundovi znovu otevírá cesta k vládě v českých zemích. Nabídne takové politické ústupky, že je nakonec za českého krále přijat.

Vládu v Čechách si Zikmund dlouho neužil

Množí se však proti němu stížnosti, například proto, že dal popravit Jana Roháče z Dubé. Je už starý a nemocný, a tak před problémy prchá do Uher. Na své cestě dne 9. prosince 1437 ve Znojmě je stižen mrtvící, padá z koně a zanedlouho umírá.

Dožil se však bez mála 70 let, což je na tu dobu úctyhodný věk. Je pohřben v katedrále ve Velkém Varadíně, hned vedle hrobky svatého Ladislava. Nezanechává po sobě žádné mužské potomky, takže jeho osobou vymírají Lucemburkové po meči.

Své královské dědictví se chystal předat manželovi své jediné dcery Alžběty, Albrechtovi II. Habsburskému, aby nezvítězily politické ambice jeho druhé ženy Barbory a jejího synovce Oldřicha.