Jako kluk si s chutí zahraje fotbal, ale má i spoustu dalších serióznějších zájmů. Třeba podniká různé fyzikálně chemické pokusy, a to k velké nelibosti domovnice v pražské Letenské ulici, kde rodina Heyrovských bydlí.
Dělá pokus. Experimenty Jaroslava Heyrovského (1890–1967) někdy končí dýmem, který se line z oken bytu rovnou na ulici. I proto se Jaroslav po ukončení gymnázia rozhodne pro studium matematiky, fyziky a chemie na Karlově univerzitě.
Tam konečně bude moci dát průchod svým vášním. Jenže zdá se, že ani tam není úplně spokojený. Pošilhává po něčem speciálnějším. „Chtěl bych studovat v Londýně, tam přednášejí obor fyzikální chemie.
Ten na fakultě nemáme,“ svěřuje se otci, který na konec souhlasí. Heyrovský je v Anglii brzy jako ryba ve vodě. Experimentuje a hned píše laboratorní deníky v angličtině.
Přínos pro průmysl
„V čem spočívá tvůrčí proces ve vědě? Snad ve schopnosti poznat, co je důležité a co podružné,“ říká a sám se tímhle heslem ve své práci řídí, když v roce 1922 představí novou analytickou metodu, elektrolýzu rtuťovou kapkovou elektrodou.
Co si pod tímto názvem představit? Jde o polarografii, jednoduchou a přesnou analýzu, která umožní určit chemickou látku i její koncentraci v roztoku.
Jenže ruční postup je zdlouhavý, a proto společně se svým japonským kolegou Masuzó Šikatou (1895–1964) vyrobí přístroj, který ho zjednoduší. Na světě je polarograf, přístroj na automatickou registraci závislosti elektrického proudu na napětí.
Díky této metodě je možné provádět přesné rozbory chemických látek, což najde široké uplatnění v průmyslu.
Očistí své jméno
Heyrovského další výzkumy zbrzdí 2. světová válka, on ale přesto v Praze pracovat může. To se mu málem stane osudným. V roce 1945 čelí obvinění z kolaborace, které proti němu vysloví někteří spolupracovníci, kteří jsou členy revolučních gard. Proč?
Díky jednomu německému kolegovi může Jaroslav pracovat na svých pokusech v laboratořích chemického ústavu i během války. To je vnímáno jako podezřelá okolnost. Naštěstí se najdou další, včetně Heyrovského studentů, kteří se ho ochotně a rázně zastanou.
Svoje jméno tak očistí. Později se mu dostane za jeho objev polarografie i náležitého ocenění, když 10. prosince 1959 přebírá
z rukou švédského krále Gustava VI. Adolfa (1882–1973) Nobelovu cenu. Je prvním československým občanem, kterému se dostane téhle pocty.