Píše se rok 1346. Evropou obchází hladomor a desátý český král, toho času již slepý Jan Lucemburský (1296–1346), umírá v bitvě u severofrancouzského Kresčaku. Na trůn dosedá jeho syn, římsko-německý král Karel IV. (1316–1378).
Pro svou korunovaci nechá zhotovit jednu z nejkrásnějších korun středověké Evropy – zasvěcena bude svatému Václavovi (asi 907–935) a svou tajemnou důmyslností bude ohromovat i dnes.
Korunovační skvost se začne vyrábět již za života krále Jana a nemysleme si, že má jít o majetek nastávajícího vladaře. Naopak. Koruna má od počátku veřejnoprávní charakter – demonstruje spojení krále a země. Navíc jde o korunu relikviářovou.
Jsou v ní snad ostatky nějakého světce? Ne, ale v kříži na jejím vrcholu je uchováván údajný trn z trnové koruny Ježíše. Součást korunovačních klenotů se tak těší přímé papežské ochraně a čeští králové jsou tak symbolicky korunováni stejně, jako Kristus.
Tentýž rok vydává papež Klement VI. (1291–1352) bulu jasně určující, že má koruna spočinout na hlavě svatého Václava.
Sedm klíčů k pokladu
Zní to jako anachronismus. Jak posadit novou korunu na hlavu celá staletí mrtvého světce? Jednoduše. Václavova lebka si tou dobou hoví v relikviářové bustě ze zlaceného stříbra.
Posledním, komu se svatováclavská koruna právoplatně usadí na hlavě, je král a rakouský císař Ferdinand I. Dobrotivý (1793–1875).
Dnes je koruna spolu s žezlem a jablkem uschována v takzvané korunní komoře nad svatováclavskou kaplí katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Pokud byste k ní chtěli proniknout, potřebovali byste sedm klíčů.
Jeden má prezident České republiky, druhý předseda Senátu, třetí předseda Poslanecké sněmovny, další předseda vlády, primátor hlavního města Prahy a poslední dva mají v držení arcibiskup pražský a probošt Metropolitní kapituly u sv. Víta.
Kolik drahokamů najdeme na koruně?
Váží přesně 2,358 kilogramu a vyrobena je z 21 až 22karátového zlata v podobě milimetr silného plechu. Na relativně malém prostoru je umístěno neuvěřitelné množství drahokamů – celkem 96! Nechybějí mimo jiné jedny z největších safírů světa.
Dvě třetiny váhy představuje zlato, zbytek perly a drahokamy. Koruna je i s křížkem vysoká 19 centimetrů a tvoří ji čtyři pospojované díly. Pohromadě ji drží závlačky zakončené spinely. Kameny udržují na podkladu zlaté drápky.
Nasadil si Heydrich naši korunu?
Je listopad roku 1941 a prezident Emil Hácha (1872–1945) musí odevzdat všech 7 klíčů ke korunní komoře. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich (1904–1942) si zálibně prohlíží svatováclavskou korunu. Zkusí si ji i posadit na hlavu? Nevíme.
Jisté ale je, že když umírá 4. června 1942 v nemocnici Na Bulovce, legenda o ochranné moci svatováclavské koruny ožije. Podle ní každý, kdo ji bude neoprávněně nosit, do roka zemře.
Pověst přímo souvisí se vzácnou relikvií umístěnou v křížku na jejím vrcholu – údajným trnem z Kristovy koruny, který představuje symbol Ježíšova utrpení. Při restaurování vzácného klenotu v roce 2003 ale vyjde najevo, že dutina určená trnu je již prázdná!
Podlehl snad zubu času? Na koruně se zachová jen maličký latinský nápis, který prozrazuje, že tu trn skutečně byl: Tuto jest trn z koruny Páně.
Kde vzít zlato? Poslouží i manželčin pás
Zdálo by se, že ve středověku je zlata dost a královský rod přece nemůže mít problém skoupit drahé kameny. Jenže taková představa je naivní. Je pravděpodobné, že nová koruna vznikne přetvořením a důmyslným vylepšením starší přemyslovské koruny.
A to se týká jak části zlata, tak některých drahokamů. Spekuluje se, že z původní koruny pochází také křížek.
Francouzští králové darují našim panovníkům a jejich chotím několik vzácných trnů, osud většiny z nich lze i vystopovat, ovšem který konkrétní je v Karlově době dodán do koruny se bohužel neví. Recyklované jsou zřejmě i dva zlaté oblouky zastřešující korunu.
Mají šíři 27 milimetrů a k jejich výrobě posloužil svatební dar v podobě pásu, který dostane první manželka Karla IV. – krásná a srdečná Blanka z Valois (1316–1348). Temně červená čapka je pod ně vložena až roku 1723. Před ní má koruna mitru.
Odhalení po staletích: Rubín? Jen rubelit…
Turmalíny jsou podivuhodné kameny. Jde o hlavní nositele boru v zemské kůře. A právě pod turmalíny spadají minerály elbaity, které mohou mít v podstatě jakoukoliv barvu. Pokud jde o sytě růžovou až červenou, nazýváme je rubelity. Podobají se totiž rubínům.
A to tak, že na svatováclavské koruně mate jeden z nich dlouhá staletí. Středověká terminologie má s trochou nadsázky o drahých kamenech jasno: Je to červené? Je to karbunkulus! To ovšem může značit stejně tak rubín, rubelit, ale i třeba granáty či spinely.
Až novodobá expertíza v roce 1998 ukáže, že tenhle „rubín“, který je považován za vůbec největší zasazený do šperku, je ve skutečnosti rubelit. Ovšem: Možná pro změnu nejstarší použitý ve šperkařství!
