Emil Zátopek si běh na 42,2 kilometru střihne v roce 1952 v premiéře. Cílovou pásku protrhne jako první. Je vyčerpaný, ale na rozdíl od svého legendárního předchůdce neumírá.
S nelehkým osudem kluka z chudé rodiny se Emil Zátopek (1922‒2000) nesmíří. V 16 letech se z rodné Kopřivnice odchází vyučit do Baťových obuvnických závodů ve Zlíně. Drsné podmínky Emila zocelí.
V roce 1941 zaujme vychovatele, který jemu a třem dalším vyvoleným suše oznámí, že se zúčastní běhu Zlínem. „Bolí mě koleno,“ vymlouvá se Emil. Vychovatel ho ale nekompromisně pošle k doktorovi, který ho prohlásí za zdravého. Nic naplat, na start musí.
Nevyjde ani pokus zmizet těsně před ním v čítárně. Jakmile vyběhne, mávnutím proutku je z něho někdo jiný. „Když jsem se rozběhl, cítil jsem, že chci vyhrát, ale skončil jsem až druhý.
A tak to celé začalo,“ líčí později okamžik, který rozhodl o jeho sportovní kariéře.
Hlásí se do armády
Rychle se rozkřikne, že se objevil nový talent. Zátopkovi se začnou věnovat atleti z Baťova klubu. Trénuje ho tehdy už známý běžec Jan Haluza (1914‒2011) a úspěchy na sebe nenechají dlouho čekat.
Zátopkovi trvá pouhé tři roky, než zlomí tři československé rekordy v běhu na 2000, 3000 a 5000 metrů. V roce 1945 je rozhodnuto. Zatímco předtím byla kariéra v Baťových závodech prestižní, teď je naopak přítěží, protože továrny se budou znárodňovat.
Emil se proto hlásí do armády, kde jeho běhání podpoří. Zapojí ho i do reprezentace, v roce 1946 doběhne 5 km na mistrovství Evropy pátý.
Převálcuje konkurenci
Na olympiádě v roce 1948 v Londýně ukáže, co v něm dřímá. Přestože běží deset kilometrů teprve podruhé, vyhrává. Na poloviční vzdálenost se stane jeho jediným přemožitelem Belgičan Gaston Reiff (1921–1992).
Doma v Ostravě 11. června 1949 časem 29:28,2 minuty vytvoří nový světový rekord na 10 km. Přestože se mu pošklebují, že nemá pořádnou techniku a při běhu se šklebí, svoje soupeře poráží.
„Není to žádné krasobruslení,“ říká, když někdo kritizuje jeho svérázný styl. Posunuje hranice fyzických sil. Jeho životním heslem se stává: „Když nemůžeš, tak přidej!“ Olympiáda v Helsinkách v roce 1952 se stává jeho triumfem.
Zlaté medaile získává v běhu na 5 a 10 km a v maratonu, který tehdy absolvuje poprvé. Neopustí soupeře Jima Peterse (1918–1999), britského rekordmana, a předběhne ho.
Skončí v maringotce
Potvrdit svoje kvality v australském Melbourne v roce 1956 mu zabrání zranění třísla. O dva roky později končí kariéru. Vědět o sobě dá v roce 1968, kdy podpoří reformní komunisty. Jenže iluzi zdánlivé svobody na svých pásech rozdrtí sovětské tanky.
Když poslanec Vilém Nový (1904‒1987) označí upálení Jana Palacha (1948‒1969) za podvod, Zátopek proti tomu s pěticí dalších osobností protestuje. Věc skončí u soudu.
„Byl to Emil, kdo nám navrhl, abychom do toho soudu šli,“ tvrdí později spisovatel Pavel Kohout (*1928). Běžec ale svoje obvinění stáhne a Novému se omluví, což mu Kohout nemůže zapomenout. Zátopek cítí silný tlak režimu.
Na politickém kolbišti se na rozdíl od atletického stadionu nevyhrává čestně. Čeká ho vyhazov z armády a běžecké tretry musí vyměnit za maringotku podniku Stavební geologie. Šest let hloubí studny po republice.
Snaží se si režim usmířit tím, že kritizuje signatáře Charty 77 a americké imperialisty, ale komunisté už ho na milost nevezmou.