Když nejmocnější z řeckých bohů – Zeus chystá veselku s manželkou Hérou, pozve všechny. Želva ale odmítne opustit svůj dům, a tak na ni vládce sesílá kletbu. Od té doby si musí své obydlí tahat všude s sebou!

Plouží se po souši, jejich mořští kolegové zase neohroženě brázdí oceány. Zvláštní skupina plazů je častým terčem posměchu kvůli těžkopádnosti a pomalosti, jenže to není tak úplně pravda. EPOCHA se tentokrát podívá na ploutev želvám.

Dvoutunový pořízek

Předci těchto stvoření dovádí na naší planetě už 200 milionů let a částečně se stihnou potkat s dinosaury.

Za tu dobu se rozvětví na několik stovek druhů, podle biologů jich známe na 356! Temným dovětkem však zůstává, že na 129 patří na seznam ohrožených zvířat.

Lidstvo zná želvy už od pravěku, ostatně najdeme je na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy, jako první plazi ale popíše německý vědec August Batsch (1761-1802).

Děje se tak v roce 1788. Do nově vytyčené skupiny patří třeba kožatka velká, jejíž délka dosahuje až 2,5 metru. Na souši to sice žádný velký rychlík není, jakmile skočí do vody, rozkmitá své ploutve až na rychlost 30 kilometrů v hodině!

Co se týče váhy, pohybuje se kolem půl tuny. Na opačné misce vah najdeme drobečka jménem želvička trpasličí. Tvor z jižní Afriky váží jen 200 gramů. Paleontologové přispěchají také s tvrzením, že existovala skupina želv druhu archelon.

Ta překoná všechna očekávání, protože její zástupci měřili kolem 5 metrů a vážili dvě tuny.

Kus kůry jako krytí

Ať jsou želvy obrovské či maličké, všechny charakterizuje asi nejviditelnější znak – krunýř. Primárně slouží jako ochrana a úkryt před nebezpečím.

Na první pohled se může zdát, že jde o celistvou věc, krunýř však tvoří dvě části, ty se dále skládají zhruba z padesátky kostí. Horní část želvího brnění, jež tvoří keratin, je dokonce srostlá s obratli a žebry.

Na základě tvaru lze také poznat, zda se jedná o suchozemskou či mořskou želvu. První skupina disponuje plošším, hladším a aerodynamičtějším „baťůžkem“, zatímco kolegové ze břehu vlastní krunýř s kupolovitějším tvarem.

Na druhou stranu mořské želvy často nedokážou schovat hlavu ani končetiny. Některé druhy – jako třeba matamata třásnitá splývají s prostředím, a tak jejich krunýř připomíná kusy kůry.

Ochrana roste společně se zvířetem, takže se nemůže stát, že by želva z krunýře vylezla.

Bezzubý plaz

U matamaty ještě chvíli zůstaneme, protože plaz obývající Jižní Ameriku nepohrdne masem. To najdeme v jídelníčku zejména mořských želv, protože si často pochutnávají na rybách. Býložravým zástupcům se zase sbíhají sliny na trávu a ovoce!

Za tímto účelem mají velice dobře vybavenou čelist, želvy totiž nejsou vlastníky zubů, což dohání pořádným stiskem. Některé druhy vyvinou sílu kolem 2000 newtonů (jen pro představu, průměrný člověk zvládne kolem 900 newtonů).

Pozadu nezůstává ani zrak, protože želvy se dobře orientují v šeru. Kromě toho bychom u nich nenašli žábry, jenže kyslík k životu potřebují.

Umí zadržet dech na dlouhou dobu, když se tak stane – výrazně zpomalí tepovou frekvenci, takže důležitý orgán buší jednou za devět minut.

Dobrodruzi s ploutvemi

Důležitou součástí želvího života je cestování, protože jsou schopny urazit slušnou štreku. Výkony jsou však vnímány různě, protože zatímco pro suchozemské jedince je závratným číslem 5 kilometrů denně.

Mořští kolegové uplavou za 24 hodin šestinásobek, vědci dokonce evidují jedince, jenž za 647 dní zvládne 21 tisíc kilometrů (což odpovídá šesti cyklistickým závodům Tour de France)! Změna destinace má svůj důvod, čímž je kladení vajec.

Rodinnou pohodu u těchto plazů nenajdeme, protože želvy nejsou sociálním zvířetem. Samice zanechá vejce na pláž, a pak už se o ně nestará. V tomto případě ale závisí na teplotě půdy. Pokud bude chladná, může želví maminka očekávat spíše samce.

Je libo želví polévku?

Kromě toho se želvy pyšní slušnou dlouhověkostí. V té vynikají především suchozemští jedinci. Absolutní rekordman si užívá klidu na ostrově Svatá Helena.

Samec želvy obrovské jménem Jonathan se vylíhnul v roce 1832 na Seychelách a od té doby zkrášluje naši planetu. Například jen o pár let se minul s někdejším francouzským císařem Napoleonem (1769-1821), který na Svaté Heleně dožívá.

Překoná samici želvy sloní, které se říká Harriet. A podle záznamů ji vlastní samotný Charles Darwin (1809-1882). Živočicha ale v roce 2006 zradí srdce.

U ostatních druhů ale nejsou tak vysoká čísla častá, průměrný věk dožití se pohybuje kolem padesátky, menší zástupci sotva oslaví desáté narozeniny. Jejich život ale často zkracuje člověk.

Až milion mořských želv ročně uhyne v důsledku znečištěného životního prostředí. Často se zamotají do odpadků, nebo v jejich útrobách skončí plast. Smutným symbolem je želva s brčkem v nose.

Vedle hrozby řadíme také lov, protože z plazů se připravují některé vybrané pochutiny jako třeba polévka. Tu například miluje 27. prezident Spojených států amerických William Taft (1857-1930). Za tímto účelem si dokonce najme speciálního kuchaře.

Zoology rovněž zajímá paměť, kterou želvy disponují. Jeden z výzkumů přinese zajímavé informace. Sledovaný druh z Floridy si některé úkoly zapamatuje a zvládne je i osm měsíců po naučení! A tak přestože jsou želvy starobylým druhem, nepřestanou dodnes překvapovat.