Od nepaměti znamená oheň teplo domova. Například už v antice se rodina kolem něj schází, kdykoli chce řešit něco důležitého. Vdává-li se dívka, její matka odebere z rodinného ohniště žhavé uhlíky a jde jimi zapálit oheň v novém domově své dcery.
Vyhasnutí ohně se považuje za špatné znamení. Ohně si proto všímá i Bible a považuje ho za Boží znamení, Ježíšovo světlo. Připomíná Boží přítomnost a jeho moc, ovšem i jeho lásku a sílu.
Oheň se o Velikonocích světí proto, aby se ve věřících „roznítila touha po Kristu, který je světlem nepomíjejícím“. Poprvé se prameny zmiňují o svěcení ohně ve Francké říši v 8. století.
Praktikuje ho mohučský arcibiskup svatý Bonifác (asi 675–754/755).
Ztělesnění krve a života
Už ve starověku lidé považují vajíčko za symbol vzniku života. Zdobené vaječné skořápky najdeme dokonce v hrobech Sumerů, pocházejících z období kolem roku 2500 př. n. l. Kraslice jsou proto pohanským zvykem.
Sbírka Aelius Lampridius z období přelomu 4. a 5. století n. l. vypráví legendu o slepici, jež při narození římského císaře Marca Aurelia (121–180) snese nádherné červené vejce, protože červená symbolizuje krev a život.
Jarní přání
Za vlády Alexandra Severa (208–235), který usedá na trůn roku 222, si lidé zvyknou posílat červené vajíčko jako přání k jarním svátkům.
„Do velikonoční symboliky vajíčka pronikla nejspíše z kultů rozšířených na území Římské říše v době formování prvních křesťanských církví,“ uvádí Vavřinová. Z počátku 13. století pochází první zmínka o svěcení velikonočních vajec. Od té doby se vajíčka stávají součástí křesťanské velikonoční tradice.