Karlovi IV. se roku 1335 na česko-polsko-uherském summitu ve Visegrádu líbí., Karel I. Robert z Anjou se totiž ukáže jako štědrý hostitel, který oběma delegacím nabízí spousty jídla.

„Na obědy českého krále se každodenně daly dva tisíce pět set chlebů a také z královských jídel bohatě,“ líčí uherský dějepisec Ján z Turca (1435–1488/1490). Lucemburkové se svou družinou hlady netrpí.

Polský král Kazimír III. Veliký (1310–1370) se nemá o nic hůř. „Polskému králi obětovali tisíc pět set chlebů a jídel bohatě,“ popisuje dále kronikář.

Spotřeba chleba pro českého krále je očividně vyšší – je ale třeba brát v úvahu, že zde bydleli Jan Lucemburský (1296–1346) i Karel IV. (1316–1378) a s každým z nich přijel také početný doprovod.

Na jednáních prokazatelně nechyběl například nejvyšší český maršálek Jindřich II. z Lipé (†1336) a olomoucký biskup Jan Volek (kolem r. 1290–1351), Karlův nevlastní strýc.

Vzdá se koruny

„Jsem ochoten vzdát se nároků na polský trůn,“ prohlašuje Jan Lucemburský poté, co si pořádně přihne z poháru vína. Česko-polské vztahy tahle otázka kalí už dlouhou dobu.

Lucemburkové si mohou nárokovat polský trůn, protože jsou dědici Přemyslovců – poslední Přemyslovec Václav III. (1289–1306) měl na polský trůn legitimní právo. Lucemburk ale ze svých požadavků ustupuje.

Zajímá se jenom o Velkopolsko, Pomořansko už roku 1329 věnoval Řádu německých rytířů, kteří se proto jednání ve Visegrádu také účastní.

Český král se snaží urovnat letité spory s Poláky, protože „si přál získat spojence proti svým starým nepřátelům rakouským vévodům i proti římskému císaři Ludvíku Bavorovi, s nímž se rozešel kvůli dědictví vévody Jindřicha Korutanského, s jehož dcerou a dědičkou se Jan snažil oženit svého mladšího syna Jana Jindřicha,“ líčí současný maďarský autor Györgi Rácz.

Karel I. Robert z Anjou (1288/1291–1342) na Lucemburkovu nabídku spokojeně přikývne. Je švagrem polského i českého panovníka, a tak má dobrou vyjednávací pozici…

Jednání ve sklípku

Nakonec ani není tak těžké přesvědčit českého krále, aby se vzdal nároků na polský trůn. Výměnou získává Slezsko (součástí českých zemí zůstane až do roku 1742, kdy ho prohraje Marie Terezie ve válce s Pruskem).

K tomu bude navíc bohatší o 20 000 kop českých grošů.

Ovšem arbitrážní soud týkající se polských území pod správou německých rytířů a česko-polská dohoda o nárocích na polský trůn, to jsou jenom dva kamínky z celé mozaiky uzavřených smluv… „Napijme se na naši mírovou spolupráci,“ pobídne účastníky uherský král.

Nikdo nezaváhá. Všichni zvedají své poháry k ústům. Podle kronikáře Jána z Turca vypijí státníci a jejich doprovod za zhruba tři týdny jednání 180 sudů vína, což je v přepočtu téměř 9800 litrů (uherské vědro má přes 54 litrů).

Diplomatické rozhovory probíhají přímo v sále, který tvoří součást vinného sklípku. O lahodný mok proto není nouze.