Když se Karel IV. snaží roku 1335 řešit spory s polským králem Kazimíre III. Velikým a římským císařem Ludvíkem IV. Bavorem, ještě v předvečer všech jednání a radovánek málem došlo k ostrému konfliktu mezi ním a otcem.
Proradní šlechtici a rádcové chodí za Janem a připomínají mu: „Pane, mějte se na pozoru! Váš syn má v království mnoho vašich hradů i mnoho příznivců. Proto, bude-li takto nadužívat své moci, vyžene vás, kdykoli bude chtít.“ Zlé jazyky si ještě přisadí:
„Je sám i dědicem království a pochází z rodu českých králů a je velmi milován od Čechů, vy však jste král přišlý…“ Pravda je, že se Karel IV. (1316–1378) v Čechách skutečně těší silné podpoře.
Za pouhé dva roky od svého příchodu dokázal stabilizovat situaci v zemi. Rozhoduje samostatně, což se příliš nelíbí českých šlechticům. Rádi by ho dostali pod svůj vliv a přihřáli si vlastní polívčičku.
Rostoucí nedůvěra mezi otcem a synem ale naštěstí visegrádská jednání neovlivní. Jde jim přece o společný zájem pro celou zemi.
Poláci chtějí záruky
Už v srpnu se proto Jan Lucemburský a budoucí Karel IV. sešli v Trenčíně s uherským králem Karlem I. Robert z Anjou (1288/1291–1342) a vyslanci polského krále.
Uherský panovník se nabízí jako prostředník v jednání mezi českou a polskou stranou. Po smrti polského krále Vladislava Lokýtka (1261–1333) je mezi středoevropskými králi nejstarší a sleduje i svůj vlastní zájem.
Pro svoji dynastii Anjouovců chce do budoucna získat polský trůn. Cesta k dohodě je otevřená. Polský král Kazimír uzavírá na rok příměří s moravským markrabětem Karlem jako vstřícný krok. Ručiteli míru se stávají polská knížata a uherský král.
„Chceme 30 000 stříbrných marek,“ žádají ale Poláci od Čechů. Dobře vědí, že český král je věčně bez peněz, a proto potřebují od něj nějakou záruku pro splnění dohod.
Jednání v Trenčíně končí 24. srpna 1335. „Budeme pokračovat ve Visegrádu,“ pozve pak uherský panovník všechny zúčastněné strany na své sídlo. Ostatní souhlasí.
Češi se ale v Uhrách na dvoře Karla I. Roberta z Anjou krátce zastaví už v září před samotným kongresem. Dojednávají zde českou-uherskou spojeneckou smlouvu.
Příjemná kratochvíle
Delegace na visegrádský hrad dorazí zřejmě v prvních listopadových dnech roku 1335. Čeká je příjemné období radovánek a slavností, kterými tu stráví téměř měsíc. S 19letým Karlem IV. sem přijíždí i jeho mladší bratr Jan Jindřich (1322–1375).
Sourozenci zde spolu tráví hodně času. Ani teď před svým diplomatickým křtem si ale neodpustí žádné světské radovánky.
I tady se Karel rád strojí do hezkých šatů – tuhle slabost mu ostatně později s notnou dávkou jedovatosti vyčte papež Klement VI. (1291–1352). Jezdí na koni a dopřeje si i oblíbené souboje.
„Že to neumíš s mečem tak dobře jako já,“ vykřikne zvesela na Jana Jindřicha a bratři si to na nedaleké louce přátelsky rozdají. „Diplomacie je docela příjemná zábava,“ směje se budoucí český král, když se mu podaří bratra udolat v souboji.
Večer spláchne únavu z turnaje i diplomatických šarvátek dobrým vínem ze sudů uherského krále. Dobře ale zná svoji míru. Své povinnosti u jednacího stolu kvůli popíjení nezanedbává.
