Mezi ostatními planetami ho hned poznáme – jeho odlišnost je nepřehlédnutelná! Nebo si snad dovedete představit Saturn bez jeho závoje prstenců? Myšlenka je mnohem reálnější, než by se mohlo zdát!
„Saturn je nejspíš trojplaneta,“ domnívá se v roce 1610 Galileo Galilei (1564-1642).
Jeho dalekohled umožňuje pouze 32násobné zvětšení, a když s ním tedy objeví zvláštní objekty napravo i nalevo od obří planety, pokládá je za tělesa, která Saturn doprovází.
V dalších letech se však všimne, že se ta tato „tělesa“ se zmenšují a pomalu mizí! Co se s nimi děje?
Záhadu rozlouskne až v roce 1656 nizozemský astronom Christiaan Huygens (1629-1695), když si vezme dalekohled s 50násobným zvětšením: „Saturn má kolem sebe obří prstence!“
Led, prach a kamení
Z pohledu ze Země to vypadá, že je prstenců šest. Když si je však roku 1980 přiletí pěkně zblízka prohlédnout sonda Voyager 1, ukáže se, že jsou jich tisíce!
Nejde o žádnou pevnou hmotu, tvoří je jen úlomky ledu, prach a kamení. Nejmenší částečky mají několik centimetrů, ty největší desítky metrů.
Celkový průměr prstenců dosahuje zhruba 400 000 km (ty méně viditelné až milion km), jsou však velmi tenké a tak trochu připomínají obří gramofonovou desku.
Kde se vzaly?
Podle dřívějších teorií by prstence mohly být zbytky po vzniku planety. Novější výzkumy však napovídají mladší věk, pouhých 100 až 400 milionů let, a vytvořit se v tom případy mohly spíš z měsíců.
Ty obíhaly Saturn tak nebezpečně blízko, až je jeho slapové síly roztrhaly na kusy!
Americká astrofyzička a odbornice na planety Robin Canupová (*1968) například tvrdí, že mohlo jít jen o jeden měsíc s kamenným jádrem a tlustým ledovým pláštěm.
Led Saturn postupně rozdrobil do prstenců, kamenné jádro se možná zničilo dopadem na povrch planety…
Přestože jednoznačnou odpověď na vznik prstenců vědci neznají, jedno je jisté. Tuto chloubu nemá Saturn napořád!
Už za rok zmizí!
Pokud si 23. března 2025 vezmete dalekohled a zaměříte ho na druhou největší planetu, prstence u ní nenajdete! Žádný strach, budou tam pořád, půjde (zatím) jen o optický klam.
Když Galileo Galilei v 17. století pozoruje, jak se zvláštní objekty u Saturnu zmenšují a mizí, ve skutečnosti se jen zmenšuje úhel, pod jakým vidíme prstence ze Země.
Obří planeta se od nás postupně odklání a zase přiklání a celý tento cyklus trvá 29,5 let. Právě na jaře v příštím roce budou prstence vzhledem k nám v naprosté rovině a budou tedy tvořit jen tenkou čárku. Jako kdybychom se dívali z boku na list papíru.
Po tomto datu se prstence vrátí – začnou se nám ukazovat z druhé strany.
Nic není věčné
Každá krása je však pomíjivá a i Saturn jednou o svou ozdobu přijde definitivně!
O částečky tvořící prstence permanentně svádí boj několik sil. Gravitační síla planety je táhne k sobě, jejich oběhová rychlost se je snaží vymrštit pryč.
Při tom se částice různě srážejí, led se odpařuje a nabité molekuly vody reagují se Saturnovým magnetickým polem. Ve výsledku dopadá na Saturn tak hustý prachový déšť, že už za půl hodiny by naplnil velký olympijský bazén!
Veškerá hmota prstenců takto postupně shoří v atmosféře. Zhruba za 100 milionů let po ní nezbude ani památky…