Kozák obratně zasekne šavli do tatarského nájezdníka. Muž zavyje bolestí. Padne na zem a z jeho nohy se řine horká krev. Vzápětí už donský bojovník seká šavlí po dalším Tatarovi. Obránce širé Rusi má plné ruce práce. Jedno je ale jisté – proti vetřelcům ji ubrání!
Nezlomná vůle hájit svoji svobodu a nezávislost proti každému, kdo na ni zkusí vztáhnout ruku. Tahle vlastnost neodmyslitelně patří k turkickým kmenům, které se už ve 14. a 15. století usazují ve stepích ukrajínských a jihoruských Divokých polí.
„Budiž tenhle kraj naší domovinou,“ prohlašují první kozáci. Stepi mezi řekami Don a Oka a přítoky Dněpru a Desny hájí do poslední kapky krve. Nájezdníků, které je chtějí připravit o místo k životu, se bohužel objevuje spousta.
Divoká pole nejsou klidným místem k životu… „Lov, rybaření, včelařství a válečnictví byla hlavní zaměstnání kozáků, kteří se jako první přizpůsobili nebezpečnému životu v jižní stepi,“ uvádí český historik Edgar Knobloch (1927–2013).
Malá armáda
Obrovský prostor, země zalitá sluncem. Mohutný tok řeky Don bohatě zásobuje území vodou. Na úrodnou půdu si dělají zálusk hlavně Tataři. Kozáci si ale od nich nenechají nic líbit.
Už na konci 16. století vytvářejí první válečnické družiny s pevně vybudovanou strukturou. Záporožská Sič, jejich pevnost na Dněpru, si později nezadá s malou vojenskou republikou.
Zdejší posádka se dělí do pluků, setnin a desetičlenných oddílů, v čele stojí rada s voleným velitelem – atamanem. Tatarské nájezdy donutí moskevské vládce začít se starat o obranu ruských hranic a kozáci se ukážou jako jejich zdatní strážci…
Vyplácí jim žold
„Řada skromných pevností byla doplněna systémem strážních stanovišť osazených registrovanými kozáky, kteří přijali vojenskou službu na oplátku za nevelký plat v hotovosti,“ uvádí Knobloch.
Ivan IV. Hrozný (1530–1584) jako první ruský car kozákům potvrzuje právo svobodného života.
Za to po nich chce zajištění ochrany ruských hranic a vyplácí jim žold. V carských službách se kromě záporožského a donského vojska formují i další jednotky bojovníků, například amurské, ussurijské nebo volžské.
Pozadu nezůstávají ani panovníci Rzeczpospolity, polsko-litevského soustátí existujícího v letech 1569–1795. Uvítají, když se roku 1572 kozáci dávají také do jejich služeb.
